jestliže by knieže sobě samému tu moc pozuostavil, nebo tak jako volenie, též i ssazovánie jemu příslušie. Ostatek o tom hledaj nahoře o pokutách.
Přísežný nemóž sobě svědčiti
Měšťané z Chotěboře psali jsú takto: Některaký sluha žal trávu pána svého, tehdá přišedše dvě krávě jednoho přísežného, počaly jsú trávu žráti a lúku tlačiti, tehda řečený sluha zahnal krávy s lúky s bitím. Tehda přísežný, jehož ty krávy biechu, vida řekl jest: „Nebí, neb za škody pánu tvému dosti učiním.“ Sluha pak viece tepa, témuž přísežnému lál jest, takže jsú krávy mřely. Přísežný předřečené věci před námi v jitře všecky osvědčil jest, a zase sluha popieráše, protož žádáme naučenie, zdali sluha v svém právě muož jíti, čili osvědčenie konšela má býti dopuštěno. Na to jest usúzeno, že řečený sluha muož své právo vésti bez otporu osvědčenie přísežného.
O zlém uctění přísežného neb zhanění
Na vaši opatrnost přinuceni jsme vznésti tiemto listem, že jeden z našich spolupřísežných chtě osenie a dědiny opatřiti, jel jest po ulici města našeho, tehda jeden s námi spoluměštěnín z vlastnieho domu vyskočiv s braní, s rozmyslem chtěl jej života zbaviti, jakož jsme porozuměli z žaloby přísežného před námi rozprostřené, kteréhožto za jistce přísežného, když se hned navrátil a od něho odcházel, velikým křikem, mnohými slovy mrzkými zle uctil bieše, nazvav jej býti lstivého a člověka nevěrného, jakož jsme
