řka, že by jeho byly, a že toho chce dovésti konšelem. K tomu Fridlina švec a jiní stavujíce svrchu řečené nádoby řekli jsú, že tomu nechtie věřiti, leč by za to přisáhl.
O tom vyrčeno jest soudem, že svědomí přísežného muož býti věřeno, jelikož k tomu času, když jest on svému synu to dával, ale jelikož nynie že též od něho jakožto od jiných v cizém příbytku a ne vlastniem byly jsú ty věci obstaveny, protož ač strana otporná chtěla by, musil by přísahú osáhnúti, co jsú jeho ty nádoby stály.
O obstavení statku některakých
Měšťané zapsali jsú takto: na vědomie dáváme, že jedna ze dvú sestr vlastních, totiž Petra žalovala na Alžbětu o duom a o sladovnu, že obojí rodič jich sšel bez kšaftu, táž Petra nejsúc odlúčena ani oddělena od dědictvie týchž rodičuov, ještě nic nepřijala z dědictvie za svuoj oddiel, což na nie dědičně po smrti dědicóv příslušalo. Dále pravieci, že dobrovolně povolila jest až do této chvíle, aby již řečená Alžběta sestra jejie v tom domě přebývajíc sladovny, což by mohla, užívala.
K tomu Alžběta odpověděla řkúci, že by ten duom i sladovna její byla, a k duovodu toho se podvolila tak, jakž přísežní konšelé rozkáží a usúdie, abych dovodila. Dále pravieci, že
