[B1r]číslo strany rukopisuTak i vy bez obtížnosti slyšíte, co ste dávno slyšeli, totiž že svatý Jan Nepomucký jest ten svatý, který umí jazyky nepřátelské skrotiti, ne incipiant illuderecizojazyčný text, aby se nezačali posmívati, aneb jak obecně říkáme, že jest cti ochránce, podivný utrhačných jazykův skrotitel. Při tom zůstávám, abych od předčteného evangelium neodstoupil, tou odpovědí otázku mou o hlasu poděluji. Bude-li se na tebe, hlase volajícího, svatý Jene, chtít někdo ptáti: „Tu quis es?“cizojazyčný text „Ty kdo jsi?“, odpovím brzo: „Cti ochránce.“

Než co. To chci dokazovati, že svatý Jan jest cti ochránce. Toť bude dokazovati, že slunce jest jasné, oheň palčivý, voda mokrá. Všecko to jednostejnou má jistotu. Jeden a dvadceti svědkův věkem, rodem, stavem a následovně i vírou vážných přísahou to stvrdili[a]stvrdili] ſtwrdil, že svatý Jan hned nad pamět lidskou vždycky za obhajitele dobré pověsti držán byl. To též vysvědčují všickni čeští kronikářové a celý svět jej, jakožto takového patrona, nábožně ctí. K čemu víc důkazů?

Pravda jest, auditores attentissimicizojazyčný text věc vůbec známá, které žádný neodporuje, dokazu nepotřebuje. Aniž jsem já svatého Jana cti ochránce a jazykův skrotitele nazval proto, abych to dokázati mínil. Než proto jen, abych otázku mou bez odpovědi, jako dílo začaté bez dokonání, nenechal. Pokudž pak odpověd tato zdá se někomu hrubě sprostá a pro chválu tak velkého svatého příliš špatná, nechť teprv nyní slyší, co míním. Odpověd danou samou v sobě za věc jistou a důkazu nepotřebující pokládám. Z ní ale to vyvedu, že v tom obecním svatého Jana praedicatu cti ochránce neb utrhačných jazykův skrotitele jest obsažená ne obecní, než obzvláštní jeho chvála a ta přednost, s níž od Boha nad jiné svaté oslaven jest. Což prvé než dokazovati začnu, tebe, ó nejsvětější cti ochránče, žádám, když já dnes na svou čest nebudu mocti pamatovati, neb celý v vychvalování tebe pozhřený budu, ty sám řiď