ratolesti inhned popustiv jal sě kvísti a plod ořechový dobře uzrálý nésti, z kterýžchto ratolestí dvě sta uschle a třetie rostla a rošířila sě velmi, jakžto dnešní den vidieno móž býti, neb na každé létě ořechů na nie rostú, kteřížto ořeší za mnohá léta ani zhynuti, ani zetléti, ani zprachnievěti mohú a červ také v nich nikdy nalezen nebývá. To když sě tak stalo, vzal jest Přemysl radlice i položil na ní chléb a sýr, jal sě s nie jiesti. To když uzřiechu pání poslové ti, rozpomanuli sě o Libušině řeči, ješto jim o tom dřéve pravila, než sě stalo, kakžkolivěk diviechu sě velmi tomu, však jeho otázati nesmiechu toho času, co by ty věci mienili. A když pak odjedl Přemysl, vsedl jest na kóň i jěl s nimi. A když s ním biechu na cestě, otázali jsú jeho: „Bylo by hodné, aby jim pověděl, co by ten osten mienil, ježto květl a ovoce nesl a ješto dvě ratolesti uschle a třětie plod nesla a velmi sě rozšířila.“ Odpověděl jim: „Tři kniežata vyjdú z života mého, dvě brzo zhynula, ale třětie knieže i kniežetstvie jeho i na širokost i na dlúhost slavně kvísti bude a velmě velebně ovoce z sebe vydá. Pravím vám to také, byšte mne byli nechali pole toto doorati, na němžto sem oral, mé pokolenie mužské v tomto kniěžetství vždy by bylo ostalo. Ale že přěd časem přišli jste, plod mój mužský pohyne. A to buď vám na znamenie, když ten plod pohyně, vnuk bude mstiti děda.“ Byl jest také vzal s sebú Přemysl škarpály a mošnu z lýk udělanú, o ňežto když byl otázán, odpověděl jest: „Chci, aby tuto věčně na Vyšehradě bylo chováno a nezhyneť ani zetlé, aby viděli náměstkové moji, že jsú z chudoby pošli a na kniežecí stolici posazeni, a tak pak nepýchali, nebo pyšní poníženi bývají pro své zaslúženie a pokorní povýšeni pro svú ctnost.“ A téť věci i podnes plně chovají na Vyšehradě. S ten den přěd korunováním krále českého kanovníci v procesí přijímajíce krále škarpály jemu