otce svého, že bratr jeho Spytihněv umřel byl, jehožto miloval jako sám sě, jest s učenie domóv sě vrátil, diel chtě mieti v zboží, jehožto vévoda Vratislav bratr jeho když uzřel, přijal jest velmi mile. A když jest porozuměl, že viece k světské věci tiehne sě nežli k žákovství, i hrózú i lahodnými námluvami od jeho úmysla odvedl jeho, jakž jest mohl slibuje jemu, že mu po smrti Severově biskupstvie pražské chce dáti. A takž pak těch suchých dní u postě toho měsiece března v sobotu svěcenie žákóm bylo jest učiněno, v němžto Jaromír odpieraje sě a jako nechtě třetie sviecenie jest přijal. A když inhned té soboty biskup mši slúžieše takž, jakž toho obyčeje jest, Jaromír čtenie jest četl přěd Vratislavem bratrem svým a biskupovi Ihariovi službu slúžil, jenž pak po času stalo sě jest však takto, že Jaromír nechav svěcenie a řádu žákovského byl jest rytieřem a s tiem tak vzdvihl sě jest do Polsky i utekl tam jako běhún. Zatiem přihodilo sě jest, že Mstiš nebo Mstislav hrabie bělinský syn Boršóv, ješto někdajšieho času ženu Vratislavovu k přikázaní Spytihněva nepoctivě u vězení byl držal, a vévoda Vratislav zlý vtip proto naň jměl, ale ten pak Mstiš nebyl toho dobře pamětliv, že by to byl učinil, a takž do své múdrosti úfaje přieliš velmi, na dvór vévodin všel jest směle i prosil jest velmi pilně vévody, aby na kostelním svěcení rúčil býti, jenž v svém městě u Bychyně udělal byl na čest Bohu a svatému Petru. Když pak vévoda prosbě jeho povolil, že přijěti slíbil, řekl jest jemu takto: „Chcíť přijíti a coť spravedlného toť učiním.“ Této jisté odpovědi nešetřev právě tento jistý Mstiš ani jě znamenav, vesele jest preč odjel a takž i vévodě i biskupovi potřěbu plnú byl připravil. Potom pak vévoda i biskup určeného dne přijeli jsú do Běliny. A když kostel posvěcen byl, k vobědu sě připravil, by hrabie z biskupem v jednom dvoře blízko od