dědice českého všel v kostel svatého Víta, jehož byl svatý Václav za svého zdravie udělal, v němžto tělo jeho svaté odpočíváše, znamenal jest, že k takému množství lidí, jenžto sě tu utiekachu Bohu na čest a těm svatým, jenžto tu odpočíváchu, byl to kostel malý a úzký, v němžto sě lidé směstnávati nemohli. Opatřil jest také i druhý menší kostel, ješto k tomu kostelu příležieše, v němžto tělo svatého Vojtěcha chováno bieše. Rozmysliv o to velmi dobře, z dobrým rozmyslem ta jistá oba kostely dva malá zrušiti jest kázal, aby miesto tú dvú svými náklady znova tak velikým svatým dědicóm českým jeden kostel hojný veliký učiniti mohl. A tak pak inhned to umysliv i na dál i na šíř kostelní založil jest.
O Vratislavovi, kterak jest po svém bratru povýšen byl u vévodství, a o jeho přieběziech tuto a o smrti Spytihněvově
Léto Božie tisíc šedesát a jedno Spytihněv vévoda český Božím chtěním a jeho svatú vólí smrti jsa nadstúpen, milostného svého zámysla, ješto byl zamyslil o kostelu pražském, dokonati jest nemohl, jakž jest chtěl. A umřel jest Spytihněv milostný a spravedlný vévoda český, dobroděcě veliký kostela pražského toho měsiece února léta šestého svého vévodstvie i pochován jest poctivě v kostele pražském.
Téhož léta po smrti Spytihněvově bratr jeho Vratislav vstúpil jest na vévodstvie české, jenž vévodú již jsa potom skoro vzdvihl sě jest do Moravy i rozdělil moravskú zemi mezi bratry. Svú tu stranu k Rakúsóm na východ slunce, jenžto jest sám dřéve držal, v niežto loviště zvěři i rybám biechu velmi dobrá, Otovi bratru svému poručil jest. A Konrátovi pak na západ slunce stran německých zemi v krásné rovný kobyly velmi rodnú stranu dal jest, neb ten jistý Konrát německy jazyk uměl jest mluviti velmi dobře. A když uslyšal čtvrtý bratr jeho Jaromír, jenžto na učenie byl dán od Břecislava
