Bohu libo bylo, bez lodi se všemi na onu stranu přeplulo. Země také téhož času tomuto rytieři Krále nebeského radujíc sě a veseléc sě, jeho chtieci poctiti, potřásla sě. Povětřie také z těla jeho, jenž tři léta v zemi ležalo, toho času, když to tělo z hrobu vynímáno jest, převelmi chutnú vóni z sebe vydalo, tomu vévodě přesčasnému na čest a na chválu. A když sě to stalo, tak pak tělo jeho přesvaté, když odtavad odneseno bylo, v tom v žádajíciem a v zčastném i přeslavném kostele pražském, již udělal bieše, všecky rány, kteréž v sobě jmělo, Božím spósobením zaceliv, s velikú poctivostí i dóstojenstvím jest položeno.
Ale však jediná ta rána, jižto bratr jeho z svú rukú vlastní učinil byl, to jisté ucho sestra jeho Přibyslava nábožná chovala, které ucho bratr jeho Boleslav uťal, nebyla zacelena jeho zlobě na znamenie nemilostné, jenž proti krvi své spáchal byl. To jisté ucho sestra jeho zjevením Božím u bolezlavském kostele mezi prahem a mezi dřvmi kostelními nalezši po třěch letech k jeho hlavě přičinila se vší celosti beze všie poskvrny, takže najmenší šrámek u té jisté rány nižádným činem znamenán nemohl býti. Ó Stvořiteli všeho světa, Páně Jezu Kriste, kterak tvá moc nesmierná a neobklíčná jest všudy, jenž tolik a tak mnoho divóv skrze své svaté činiti ráčíš, mezi lidmi jich svatost ohlašuje. Nebo tu při jeho svatém těle i na přěnesení i také na pohřbení u pražském kostele Hospodin skrze jeho zaslúženie mnoho divóv nad mnohými nemocnými učiniti ráčil jest a ještě i dnešní den mezi věrnými křesťansky činí. Neb psáno jest takto: „Přieliš velmi kniežectví jich rozsilněno jest, neb ty v nich divy své pokládáš a oni milostí tvú panují. Ty jsi jich poctiti ráčil, aby tiem plněje a poctivěje a doufalejie lid tvój tě chválil.“ Ty jsi, Hospodine, kniežectvie tohoto svatého mučeníka tvého svatého Václava
