Ale ty pak, Lži, přiď k tobě, kto přiď odkudž koli, na nic se nezeptáš, není li jakého jiného spletku. Toliko jedné otážeš se: Nesliboval lis ty aneb ona žádnému? A jak dějí: Neslibovali. Ješto žádné pravdy nepovědí, an bude míti jinú ženu, dvě nebo tři, též ona muže zdávaného jednoho neb víc, prvé než tuto zdávání žádají, tožť je na jich slova spleteš a svážeš, jdúc s nimi do kostela, štůlu svázati, ani se beze všeho řádu než pesky sejdú a pesky rozejdou, po tém dni neb po krátkém času, jedno když tobě peníze dají od zdávání, třeba hned stopeni buďte a od úvodu ráno do kostela. Toť ta svátost kostelní řádná, toť dosti tvoji kněží úřadu zeptání a dosti svému poručenství činí. Při té pak svadbě tance, hry rozličné, rozpustilosti a oplzlosti dopustí. Kde tu ta svadba, kteréž učil anjel mladého Tobiáše, aby kadil pro ďábelství, aby se modlil, k oplzlosti nepřistupoval, až by ďábelství zahnáno bylo a modleno se bylo za řádný plod, Bohu kvůli a k chvále jeho. Ale všecky rozpustilosti buďte při té svátosti všech smrtedlných hříchův sestr tvých, tu pýcha, smilstvo, hněv, závist, nenávist, lenost, lakomství a nad to obžerství v jídle a pití neskrovném. I jestliže jest s těmi činy ta svátost kostelní neb církev, jaký pak jest kostel aneb církev, jakéž ten kostel neb církev správce má? Protož řádně vstupujících dvú, jest většího důstojenství ta svátost, než neřádné dopuštění, potvrzení a zdání kněžské. Protož ta svátost sama není toliko kostelní, neb skrze dvú osob svobodných. Ale ty, když to manželstvo spojiti kněžím svým dopustíš, tuť spolu po těch hodech velmi pěkně pobudou a přes nemnohý čas přijde žena, vezmúc v úmysl jiného a v mrzkost muže svého spravíc naň vinu smyšlenú, ješto za borovú šišku nestane. {Kněze rada}textový orientátor Milý kněže, raď mi k tomu, já nikoli s tím mužem býti nemohu, tožť jich on podá před oficiála a ten jim duchovní soud osadí. I vsadí oba v měšec, jakž najvýš požíti muož, i prokurátory jim dá, těm plaťte a ctěte, dokudž jediné, který haléř čijí u obú. Naposledy pak jestli žena pěkná u oficiála, ač bude chtíti, bude napřed míti a svú při provede. A tu rozvod učiní, ji jinému dají, neb v svět, neb u oficiála, neb probošta, děkana, kuchařkú bude a jemu jinou dají, tožť ta svátost různo jako by nebyla. A kam se slova Pána Ježíše dějí, opuštěný že cizoloží. I jestli to kostelní svátost a má býti takových kněží, tehdy jest velmi netrefná věc. Ale toť by byla svátost taková, ženu nestydatou v žalář vsaditi, v moc muži dáti, aby ji káral a trestal k své vuoli, aby jiných nežádala, to by spíše svátost poctěna býti mohla, než to rozpuštění a rozvedení jich.
{Řád kněžský na svěcení}textový orientátor Čtvrtá svátost jest řád kněžský, kterýmž se svěcení dopouští, i jest ten řád potřebný, aby řádem do něho vcházeli, tu kdež ten stav a úřad míti chtí. Protož najprvé ti, kdož v tom úřadě kněžském býti chtí, mají všecky věci opustiti. Jakož apoštolové učinili, kteříž kdy povoláni byli od Pána Ježíše, opustili všecko a šli za ním. Petr a synové Zebedeovi, Jakub a Jan, živnost svú tělesnú a robotní opustili, Matúš, úřad cla neb mýta, ješto vybíral pánu svému i sám z toho užitek měl, jakož jest to lakomství bylo, proto jest to opustil. Též nyní mají ty všecky věci opustiti, kdož chtí v úřad kněžský vstúpiti. O tom svědčí Písmo, Čtení svatého, že řekli jsú k Ježíšovi. „My všecky věci opustili sme a šli sme po tobě.“ Takéž ti mají jíti, opustíc všecko, aby jej napomenúti mohli, řkúce: „Co nám za to bude od tebe, Ježíši?“ Druhé, mají poznaní býti, že již z hříchů svých vyšli a v pravé pokání vešli, vstúpivše, je plní, a nad to k témuž lidi napomínají skutkem i příkladem vedú, odtrhujíc radou i pomocí od zlého, a když v tom poznaní budou, nemají sami sebe ještě v ten úřad tisknúti a tříti se, ani pobízeti, ani za to se klásti, by jeho hodni byli, ale mají to poručiti jiným, jenž dobrá svědomí sami mají a sami rozeznati mohú.
