každý kněž mši slouže, zavázán jest řéci: „Modlte se bratří a sestry za mne hříšného, aby má, spolu i vaše, modlitba př[e]text doplněný editoremd obličejem Páně byla vzácná a příjemná byla obět skrze Pána Ježíše Krista.“ I žádá, aby Pán Ježíš skrze přítomnost stojících a právě modlécích hodnú obět tu spůsobiti ráčil. Opět, když posvěcení přijímá, dí: „Daj Pane, aby toto přijímání účastenství bylo, všem vůbec stojícím k spasení.“ A tak sama moc kněžská, ta svátost, není než všech věrných v církvi svaté na modlitbách přístojících, aniž má prodávána býti, ani pro peníze obětována býti, neb kdož tu svátost prodává, svatokupčí. A s Jidášem, kterýž prodal tělo Pána Ježíše k smrti a tento prodává k lehkosti, k jinému než ku posilnění duše spůsobných a žádajících, kterýmž ta svátost zůstavena. {Všetečnost kněžská}textový orientátor Však také jedné všetečnosti řeči kněžské nesluší zamlčeti, neb mnozí říkají, že jsú mocnější neb lepší než Panna Maria, že mohú, když chtí, učiniti tělo Boží, ale Panna Maria nemohla než jedinú a porodila jednú. Ten li má míti tu moc, jsa vešken nešlechetný a měl by jej míti tovaryšem Duch svatý a k jeho moci hotov býti a jíti, poslúchaje řečí zlých lidí, k takové panně se rovnati, k které prvé ani potom rovné Buoh učiniti neráčil. Ač mnoho o té svátosti a lehkosti, kteráž se jí od kněží děje, mohlo by dovedeno býti a oni i jiní doktorové mluví však sprostně, podlé Čtení ukazuje a apoštol vyložil, má věřeno býti.
{O zpovědi}textový orientátor Již pak přistúpiti chci k sedmé svátosti kostelní, kterúž pravíš kostelní býti. Totiž zpověd a kněžské rozhřešování chtěc hříchy zadržovati a odpouštěti, pravěc jim tu moc míti. Že i v tom jinačeji se máš, než zákon Kristuov svědčí a ukazuje, a že bez kněží nemůž zpověd býti i hříchuom odpuštění, neb ta sama svátost toliko na jedné osobě člověčí záleží, ale ne na kněžích. A to na tom, když koli člověk hotov jest hříchuov zůstati a jich se vyzná před Pánem Bohem, jakož David dí: „Zpoviedati se budu tobě, Pane, ze všeho srdce svého.“ A když ta zpověd se tu počne ku Pánu Bohu od člověka samého a hříšníka, k ní co víc přísluší. {Vyznání hříchů jest dvoje}textový orientátor Neb vyznání hříchuov jest dvoje: soudné a posvátné. Soudné vyznání, když vinný před soudem nedostatek svůj vyznává. Posvátné vyznání proti prvnímu jest dvoje myšlení. Neb myslné a hlasité vyznání z myšlení neb z mysli jest dobrovolná a žádost srdečná za nespravedlivé dopuštění s úmyslem vyznání. Jakož svatý Jan v své kanonice dí: „Jestliže vyznání naše hříchuov věrné jest, věrný a spravedlivý jest Pán Buoh, aby nám odpustil a očistil zlosti naše a nás od zlostí našich.“ Ale dvoje jest, jenž člověka k zpovědi přivodí. První věc jest nebezpečenství, v kterémžto jest ten, kdož jest v hříchu smrtedlném, neb jest v ústech ďábelských. Druhá věc jest oblehčení hříchuov, neb zdá se hříšnému, když se hříchuov zpovídá neb vyznává, že jest zbaven velikého břemena a ďábel ničehuož není tak pilen, ani člověka, jako vyznání hříchuov. Neb jest ďábel jako vlk, neb vlk, když lapá ovci, nepopadne ji za nohu ani za bok, ale za hlavu, aby křičeti nemohla. Tak ďábel člověka nepopadá za ruce, neb nebrání almužny dávati, ani za nohy, neb nebrání do kostela na pouti choditi, než popadá za hrdlo a hlavu, aby se nemohl hříchuov vyznati, ani dobře smýšleti.
{Čtyři zámky ďábelské}textový orientátor Neb ďábel má čtyři zámky, jimiž ústa hříšným zamyká, aby se hříchuov svých právě nespovídali ani vyznávali. První zámek, jímž ďábel ústa zamyká hříšným, aby se hříchuov svých právě nevyznávali, jest naděje dlúhého života, když člověk na mysli sobě dí: Úfám, že dlúho živ budu, a když budu starší, budu se svých hříchuov káti a vyznávati. Proti tomu písmo onoho bohatce, který řekl: „Duše má hoduj za mnohá léta.“ A té hodiny požádá li duše jeho ďáblové.“ Druhý zámek jest obyčej, neb obvyklých věcí jest těžko zůstati, když člověk přemítá
