[57v]číslo strany rukopisukrálovny české, vstúpil jest na jeho místo osmádctý den měsíce máje. A ačkoli Ota, syn Otuov někdejšího, starší vnuk jeho, pro tu jistú věc, že on knížetem byl, velmi nenáviděl jeho, však jest jemu odolati nemohl.
Léta[220]vynecháno místo pro iniciálu, která zůstala neprovedena Božího tisícého sto a XXVII. Soběslav, kníže české, zdvihl se jest i zsadil Otu, vnuka svého, i jeho sedění i dal je Vratislavovi, synu Oldřichovu, a jej na otcovo dědičství vsadil. A tak pak vešken diel Otuov zkazil jest a poplenil. Ten jistý Ota bral se jest k římskému králi jménem Lotarovi, i navedl jest jeho, že jest proti Boleslavovi, strýci jeho, veliké vojsko sebral, a tak s ním do Čech vtrhl, až právě k tomu městečku, jemužto řiekají Chlumek. Tu v tom jistém městě Soběslav, kníže české země, s svým se vším vojskem hotov jsa k bojování, připraviv se takž, jak právě měl býti se vším hotov, jal se jest bojovati. A tak tu v tom jistém boji kromě všech štítonoší, ješto panosky slovú[dq]slovú] ſlowo, štíty za pány nosíce, i kromě všech jiných neznámých panoší, pět set pánuov velikých a znamenitých v tom jistém boji zbito jest. Tu také v tom jistém boji Ota, syn Otuov dřéveřečeného, zabit jest. A znamenaj veliké Boží milosti, jediné tří z strany Soběslavovy zabiti sú. A král s svým ostatkem lidí sotva jest utekl. Nýbrž praví také, že v tom jistém boji vidín jest sv. Václav, dědic český země, sedě na bílém koni, přestkvúcím rúchem jsa oděn, bojuje za svuoj věrný lid, maje na svém koni praporec nebo korúhev nebo znamení sv. Vojtěcha, mučedlníka Božího. Takž pak potom když Čechové [boj]text doplněný editorem[221]doplněno podle PulkR 44vb obdrželi, s velikú chválú kníže Soběslav i jeho lidé velmi radostně sú domuov jeli.
Téhož také léta Štěpán, král uherský, s Soběslavem sú se sešli. A s tiem pak pokoj a mír učinivše, domuov sú se vrátili v přátelství.
Téhož také času ten hrad, jemuž Přimda dějí
