syn Oldřichuov, bratra Kunrádova, Vladislav onen také, syn Soběslavuov, syna Vratislavova, prvního krále českého, kterýžto Vratislav, Spytihněv a Litold, ačkoliv jako běhúnové byli, nižádného jistého panování nemajíce, však proti Vladislavovi s Kunrádem návodem těchto jistých pánuov ostali sú, k němu se přivinuvše. To pak když Vladislav pílněji zvěděl, poslal jest posly své k Otovi, jeho napomínaje, aby pro tu milost a pro tu víru, jenžto jemu učinil, navrátiv vévodství olomúčské, bratrskú pamět měl v tom a neobrátil se na lstivý a nevěrný návod těchto, kteříž jej na to křivě vedú. To když Ota uslyšal, slíbil se jest byl Vladislava přídržeti a k němu přistúpiti. Ale však potom zapomněv se nešlechetník na svém slibu, Kunrátovi byl na pomoc. Proněžto stalo se jest, že tento jistý Konrád s těmito jistými, ješto se jeho přídrželi, vojsko shromáždiv, vtrhl jest do Čech i poplenil všecku zemi se všech stran. A když již prostřed země přijel, Vladislav, vévoda český, s svými lidmi na hoře, jížto Vysoká řiekají, měsíce máje Kunráta toho jistého silně jest potkal. A když podlé obyčejného obyčeje špice a zástavy vojsko s obú stranú zjednali, počeli sú boj velmi veliký. Tehdy s jedné strany padlo jich mnoho i z druhé strany také ranění leželi sú, někteří pak s obú stranú zbiti jsú. A když se již s obú stranú veliké množství lidí zbito stalo, tehdy v tom ten boj přestal. Vladislav vévoda s Jindřichem, biskupem moravským, a s svými věrnými lidmi, jenž ostali živi, Prahu jest obdržel před nepřátely, o tom pilně myslíce, co by již učiniti měli. A když mnohé rady o to měli sú s bratrem svým Teobaldem a Gedrútú, ženú svú, a s jinými lidmi věrnými, do jichž viery chutně doufal, i město dobře obsadiv, druhého bratra svého Jindřicha poslal jest do Budyšína po větší vojsko a sám k králi Kunrátovi římskému s Velislavem