listy Soběslavovi, bratru svému, u Vladislava hledal jest milost obdržeti. Proněžto Vladislav pro prozbu ujce svého dal mu milost. I dal jest jemu miesto k zpravování, jemužto řiekají Hrádek, jim k tomu, což přísluší. Potom pak téhož léta měsíce června Vladislav s Otíkem a s Soběslavem podlé té vody, ješto řiekají Nisa, na jedno miesto rok vzevše, v hromadu sú se sešli. A tak na tom roku pokoj věčný mezi sebú učinili a domuov se vrátili. Zatiem Oldřich, syn Kunráduov, markrabí moravského, jenžto byl druhý bratr Vratislavuov, krále českého, ješto Olomúc město s tím se vším podkrajím držel, umřel jest a jedinké děťátko mladičké po sobě ostavil. Proněžto Vladislav, kníže české, to jisté město bratru svému Soběslavovi s tú se vší krajinú dal.
Léta Božího tisícého sto a šestnádctého po smrti Kolmanově, krále uherského, král Štěpán poslal jest k Vladislavovi posly své, prose jeho, aby v některý jistý čas a v některé jisté místo spolu se sjeli a pokoj mezi sebú učinili. Vladislav, povoliv jim, jel jest až právě k té vodě, jížto Olešná řiekají, jenžto uherské a moravské meze dělí. Král pak z druhé strany vody na to pole Lučsko s velmi velikým množstvím Uhruov přijel jest. Proněžto druhý den Vladislav, přes vodu přijev, stany své jest rozbil, k němužto poslové od krále slovútné byli poslali s některými řečmi, ješto nepokoj více nežli pokoj mínily. Pro kterúžto věc Vladislav toho jistého dne vzdržal jest o pokoji jednati, ony řeči nesličné slyšav. Proněžto Uhrové rozhněvavše se, odění pochopili, a tak s oné strany řeky stojíce, k boji se chystali. Tehdy to Vladislav znamenav, chutně k bojování byl hotov, a tak přes vodu se přibral jako vítězný muž. A tak s obú stranú veliké zbití a krve prolití bylo. A když velmi velice přesilněni jsúc, zase postúpi Vladislav před nimi.
Ota a Soběslav, velmi vojsko silné majíce Čechuov a Moravcuov, o tomto pobití nic tedy nevěděli,
