s procesími velmi krásně. A tak mši slyšav, opět se na Vyšehrad vrátil.
Zatiem té pak jisté noci Otík, bratr Svatoplukuov, s Vackem, šlechticem moravským, shromáždiv veliké vojsko lidí s toho hradu, jemu Hrádek řiekají, přijevše k Rokynnici, stany rozbili a nazajtří Vyšehrad oblehli strážemi, aby nikam nemohli. Po třetím dni, vrátiv se z Plzně s svými lidmi, brány všecky nalezl zavřeny a oděnce na nich, k nímžto mluvil jest, aby ho do města pustili, nemohl míti. Rozhněvav se velmi, postúpil k té vodě, jížto Bruska řiekají, uzřev zástup lidí z té hory, s tiem poslal jest špehéře, aby zvěděli, co by to bylo. Vrátivše se pověděli, že Vratislav, syn Vigbertuov, Bořivojovi na pomoc jede. Tehdy návodem Bořivojovým, syna Božejova, proti nim boj zdvihl, sám se na ně razil. A tu v tom potkání boj obdržal, syna Vigbertova, an smuten tiem velmi, do pražského města jest vehnal, jeho lidi raněné všecky zbil do ostatka.
Zatiem pak Vladislav Heřmana s Sezemú, šlechtice své, poslal k Jindřichovi, řískému králi, jenž toho času u Pamberce byl, aby, hna sám sebú, české knížetství kázal jemu vrátiti. Kterýchžto poslav, prozbu ulyšav, sebrav veliké vojsko lidí, do Čech jest vtrhl a dvé knížat svých napřed předeslal jest, Děpolda a Berengaria, přikazuje jim, aby příměří uložili, tak Bořivoj, jako Vladislav, i Heřman, biskup pražský, i také Vratislav, syn Vegbertuo, i všickní jiní zemané před krále do Rokycan přijeli. Tam když sú přijeli, jakž jim král přikázal a čas ustanovil, Bořivoje a syna Vigbertova jíti kázal a u vězení vsaditi, ale Heřman biskup ten svoboden ostal. Takž pak podlé králova uložení Vladislav knížetství české obdržal a na něm panoval a ty pak protivníky své, ješto se Bořivoje přídrželi, rozličnými mukami kázal jest trápiti. Mezi nimižto Jan Tistuov z vršovského pokolení nectného, o němžto jest dřéve pověděno, očí, nosu i brady byl zbaven.
