jejž Vratislav, král první, založil byl. Ten Soběslav v tom jistém kostele korunu velmi krásnú, kteráž deset zlatých hřiven a padesát hřiven stříbrných vážila jest, povýšil jest kamením tesaným, ambit neb rajský dvuor jest dlažil. A ten ambit udělal střechu a mnoho k tomu jiného stavení zdělal. Ten také Soběslav obrokuov kanovničích jest povýšil.
O větších příbězích Soběslavových, a kterak jeho zraditi chtěli etc.
Léta Božího tisícého sto a XXX. Menhart, pražský biskup, do Jeruzaléma bral se na pút. A téhož také léta Soběslav s svým vojskem bral se k králi Lotarovi, jenž toho času v Řezně byl. A tak v té jízdě, jeda přes jednu vodu, v té jisté vodě skuoro se utopil. Na té také cestě ku prozbě krále dvadceti tvrzí u Bavořích zkazil, a to učiniv, do Čech se jest vrátil. Potom pak s velikým lidem táhl jest na Gladsko.
Toho také času tento jistý Soběslav, chtě jeti do Moravy, nalezl jest dva čeledíny svá, ježto se byli smluvili na jeho smrt, z nichžto ihned jednoho jest pochytil a druhý preč utekl. Po němžto Soběslav s slídnými psy tak dlúho jest běžal, až právě v jedné vsi jeho uhonil a jal. A když již oba polapena byli, poznali se řkúce: „Kníže řádný, čeledínové jsme Měraslavově, syna Janova hrabě, a bratra jeho mladšího Střezimíra, a tak od nich dary navedeni jsme, abychom tě zahubili.“ Tu řeč když uslyšel Soběslav, Miroslava a Střezimíra jal jest, a tak jav je, i vedl je s sebú na Vyšehrad. A takž potom přede všimi pány svými na příčinu a na návod od nich, snadně vyptávaje se, zvěděl jest i došel jest toho, že návodem a sjednáním Břecislavovým, vnuka jeho, syna někdejšího Kunráda a Menharta, biskupa, a Božieka, kaplana svého, jenžto všickní Vršovčané jsú byli, ta jistá zrada vyšla byla, proněžto nalezením
