povolil jim, aby sobě volili, kohož by chtěli, z synuov Svatoplukových, neb Jindřicha, neb Václava sobě za kníže. Tehdy oni na radu jednoho šlechtice jménem Václava z Moravy, vzevše Otíka, bratra Svatoplukova, tomu nechtiec rozuměti, že když volili byli Svatopluka a jeho potvrzovali, tehdy všickní zemané Vladislava, syna Vratislavova, třetí rozeného z Svatavy královny, po Svatoplukovi byli sú přisáhli za kníže české, chtiec jeho sobě vzíti. To když se tak stalo, král ihned k jich prozbě toho Otíka na knížetství české potvrdil. Po tom potvrzení ve čtyřech dnech do Prahy přijel, a takž proto, že proti přísaze a bez povolení Heřmana, biskupa pražského, a Fabiána, hrabě vyšehradského, volen byl, to volení nemohlo jemu ostati. Ale když všickní obecně povolili zemané, Vladislav knížetství českého přijal jest. Uslyšav to Bořivoj, syn druhorozený krále Vratislava, prvního krále českého, jenž se narodil z Svatavy královny, že bratr po smrti Svatoplukově knížetství české přijal, ihned se jest zdvihl do srbské země k Vigbertovi, k sestřenci svému, s jehožto pomocí i také s některými z Čech do Čech jest u vigiljí Božího narození vtrhl, tajně do pražského města ihned jest vjel.
Léta Božího tisícého sto a desátého, když ten jistý Bořivoj u Praze již jsa poznán byl, že u městě byl, stalo se jest takto, že mnozí od žen, i od dětí, i ode všeho statku, což sú měli, preč sú běželi z Prahy. A druzí pak, ktož byli z Bořivojovy strany, tí jsú v městě ostali, Heřmana biskupa v jeho pokoji nalezši, jali a u vězení dali, Fabián vladař a hrabě, zprávce vyšehradského, nechav všeho, na útok se oddal. Proněžto veliký kus i smutek ve vší zemi stal se, jedni z Prahy běželi, druzí s tovaryšstvem běželi sem i tam, lúpíc a mordujíc. Toho dne Bořivoj vjel jest na hrad vyšehradský a nazajtří do města vjel, i byl přijat od žákovstva
