kterak tomu mám rozuměti,
prosím, rač mi to pověděti!
Mně se zdá, že víc žalosti míváš,
než, dokud si živ, radosti poznáš,
žeť bývá veselé příliš krátko,
rovně jako by byl její nebožátko.
A toto tebe ještě také táži,
velmi li ona sobě to váží,
když jí o své těžké milosti žaluješ
a že se po ní tak vaříš i pečeš –
čili se jí chce tomu zasmáti,
aneb zdali to u kumšt obrátí?
Jižť se mnoho a dost všetečně ptám,
ale neměj za zlé, neb’s se zmínil o to sám!“
„Ba, milá panno, coť mám za zlé míti?
Štatný sem, že mě chceš slyšeti!
Mohuť to přisíci a bez hříchu,
žeť ona z toho nemá žádného smíchu,
neb ví, že nekumštuji,
že ji nad vešken svět miluji.
A když se s ní kolivěk shledám,
vždycky ji k sobě vochotnú uhlédám,
bych jí neviem co chtěl pověděti,
hned mě jest hotova slyšeti.
A když ji najprvé uhlédám,
ihned jako noh před ní nemám,
pro velikú hořící milost.
Pohledě na její krásnú zpanilost,
neviem, co mám najprv promluviti,
studem sem něm a neviem, co činiti,
maje státi před ní jako dvořák,
i stojím jako lelek anebo žák.
A ona, vidúc mě tak utrápeného,
nedí mi žádného slova zlého,
ale ochotně mě přitulí k sobě,
řkúc: ‚Muoj najmilejší, coť škodí tobě,
žes tak velmi těžce smuten?
Nestaraj se, jedno buď ochoten
a buď vesel, však mě teď máš,
nic milejšího v světě nemám, to znáš!‘
Tužť mě nepřesta objímati,
k sobě přitiskati a ochotně líbati
těmi ústky čistými jako červená ruože.
Ach nastojte, muoj milý Bože,
že ji nemám nynie zuočiti,
srdce by mi se žalostí mohlo rozskočiti!
By ty viděla, když již se mnú sede,
tuť se mnú rozličnú kratochvíl vede,
bílýma, ušlechtilýma rukama
stiskajíc mě okolo hrdla svýma,
vždy a vždy ustavičně líbajíc,
a mně takové řeči mluviec,
řkúci: ‚Muoj najmilejší, raď mi sám,
co více k tvému veselí učiniti mám?
Všecko učiním, co tvému srdci radost plodí,
ať mi jedno mé cti neškodí!
Což tě jedno muož veseliti,
máš mě ve všem povolnu míti,
nebo jsúci s tebú v rozlúčenie,
často sem mívala spomyšlenie,
abych se s tebú mohla shledati!
Rozličných cest musila sem hledati,
že sem vždy to k místu přivedla
a teď vedlé boka tvého sedla,
že tomu žádný nesrozumí
muž, ani žádný, kde sem nynie,
