řkúc: „Pohleď všady na vše strany,
jaký to čas převybraný,
ano se veselí všecko stvořenie,
čisté barvy a vuoně rozličného kořenie,
jako by všecko chtělo poskočiti –
a zdá mi se, že se tobě chce mysliti!
Poď teď, nedaleko tě poodvedu,
a na tak veselém místě s tebú sedu,
ješto se bude zdáti ráje dosti,
leč jsi přemožen od žalosti;
chciť se s tebú tak těšiti,
jakž najlépe budu uměti,
s přeochotným častým objímaním,
k tomu milú, čistú řečí a líbaním.
Však vidíš, že sem osoby té,
že bych měla utěšiti srdce smutné!“
I vede mě s sebú na tak místo čisté,
pravím pravdu, to jest jisté,
že neumiem o tom vypraviti,
ani toho místa vychváliti,
jak jest převeselé bylo.
Tuť se tepru srdce mé zarmútilo,
že tu nenie paní té,
kteráž těší vždy srdce mé.
I počech velmi těžce zdychati
a panna mě opět poče tázati:
„Proč’s nevesel a proč vždy myslíš?
Mohu li tě utěšiti, chci ráda, to vidíš,
a s tebú kratochvíl poctivú vésti,
prosím, rač tu se mnú siesti!“
„Sednu, panno, kde rozkážeš,
a poviemť všecko, co mě otážeš,
neb tohoto času veselého nic neviním,
a tě, převelmi pěknú pannu, vidím,
s níž muož každý vesel býti,
komužkoli toho ráčí příti.
Neb sem v túhách nynie svázán,
pro něž sem v světě bídný nazván,
jsa jat i svázán od milosti,
že nevím, kterak počíti praviti tvé ctnosti.
Ó, panno, by znala, co mně škodí!“
„Pověz, milý, ačť se hodí!
Umím li já pomoci neb raditi,
chciť tě ráda tvé žalosti zbaviti,
jedno svobodně mi všecko pověz!“
„Panno, kdy ráčíš slyšeti, to na mě věz,
že sem strápen přetěžkú milostí,
že se nevím, kam díti před žalostí.
Já mním, že nenie v světě toho,
by měl pro milost žalosti tak mnoho,
kterúž já mám pro túženie,
nemoha míti žádného utěšenie,
když své najmilejší nemohu viděti.
Jaký mám po ní zámutek, chci pověděti.
Co kde vidím najpodobnějšího k radosti,
div mi se srdce nerozpučí žalostí;
a kdež vidím lidi veselé,
všecko mě mrzí, když tu nenie té,
kterúž miluji víc než co živého.
Neumiem praviti nic jiného,
než že sem prohral vešken boj,
její sem a ne sám svuoj,
neb jest laskava věrně na mě
a což jí se ctí, učiní vše pro mě.
I toť pravím, panno, věrně tobě!“
Panna vece: „Prosím, nestyšť sobě,
