A po těch všech řečech přisáhla
vysoce, že na světě nic milého nemá,
a toho že nic nelituje,
že mne nadevše zboží miluje.
Toť já na svú čest řéci mohu,
že tepruv jako bych okřál znovu,
tak mi se mé srdce zraduje,
když ji tu mám, kteráž mě věrně miluje,
skutkem, řečí hledí mé cti.
Pravím já to beze vší zlé lsti,
že ji tu tepruv míle obchytím
a k její řeči takto otpovím:
‚Ó, má milá tohoto světa radosti,
hořím plamenem jako v ohni v tvé milosti,
znaje tvú ustavičnú víru k sobě,
a ty mne ke všemu dobrému vedeš, i sobě,
napomínajíc mě k řitířské ctnosti –
i kterak já mám zaslúžiti toho, tvé milosti?
Tepruv se již mocně dávám tobě,
a tě beru za nejmilejšího přítele sobě,
poněvadž tu přílišnú víru znám,
život, srdce i všecku sílu dávám,
a toho buď mocna jako svého,
neb sem tvuoj a žádného jiného!
Nižádným se jiným nechci zpravovati,
než což mi radíš, tak chci dělati!
A poněvadž se nynie musím rozlúčiti s tebú,
miluj mě věrně, nezuofámť nad tebú,
a prosím, rač mě v svém srdci míti,
jáť nemohu mimo tě žádnému příti,
a zamkni mě v srdci sobě,
neb se porúčím mocně tobě.
Však ve cti o tvú lásku stojím!‘
A ona mi dí: ‚Já tomu dobře věřím,
neb ve cti věrné milovánie –
toť žádnému ke škodě nenie.
Protož já urukuji svým srdcem tobě,
že tě chci míti za najmilejšího sobě!‘
A jakž sem toho rukojmí přijal,
hned sem zhuoru vstal a děkoval.
Má se řeč jí také slíbila,
ihned mě jest pryč pobídila,
řkúc: ‚Jdi pryč, najmilejší srdci mému!
Jižť se blíží k večeru samému,
ať by nás tuto někto neuhlédal,
snad by nás ve zlé domněnie vzal!
Takéť se s světlem nehodí jíti,
a potmě jda, mohl by se snad zbíti.
Protož učiň tak, jakž pravím,
však se zlých lidí viec než čerta bojím!
A protož učiň tak, jakž sem kázala!‘
Tu já vecech: ‚Má najmilejší, Buoh daj, aby mi zdráva spala!
Nežli by měla míti pro mě jakú řeč,
již já puojdu, ač nerád, preč!‘
Tu pak, o všecko konec majíc,
a dokonalú smlúvu znajíc,
kteráž se stala mezi námi,
tepruv se ochotně požehnámy,
řka: ‚Najmilejší, rač tě Buoh žehnati,
a tuto noc dajžť Buoh přespati
vesele a ve zdraví ráno vstáti,
i mnoho let a dobrých časuov,
a nám spolu dosti veselých kvasuov!‘
Tehdy ona, přistúpivši ke mně,
ochotně mě stiskne, že srdce ve mně
radostí plesalo, a že, bych nemocen byl,
