[206r]číslo strany rukopisuby buoha napřed a lva nebylo, bylo by již namále zdravie Bruncvíkova. Tu lev všecku svú sílu sebrav, i poče se s nimi velmi bíti a je různo trhati, tak, že jim buoh pomóž, že všecky lev roztrha. A tak dobyvše všech vrat, jidechu do pravého hradu. Tu krásy mnoho vidiechu[bh]vidiechu] Wiediechu, ale žádného člověka na něm nebieše. Střiebra a zlata tu dosti bieše, a jiného nic nevidieše[bi]nevidieše] Newiedieſſi. A když přijidechu na ten palác, uzře Bruncvík pannu velmi krásnú, její hlava a ruce až do pasu, a ocasové hadoví dva[bj]dva] dw miesto noh u nie biechu. Ona uzřevši Bruncvíka, i vece: „Mládenečku milý, tu se div nad divy stal! Pověz mi, kterak jsi se sem dostal, Bruncvíče?“ „Afriko, panno milá, otec tvůj Olibrius, ten mě jest sem poslal a slíbil mi skrze vrata železná popustiti, jestliže tebe budu moci dobyti.“ Afrika panna vece[bk]vece] Wiecze: „Ó, milý Bruncvíče, nesnadnáť jest věc to, by měl sílu tisíce mužuov[bl]mužuov] muozuow, ješčeť bych se kázala s nimi se všemi radějé bíti nežli s těmito rozličnými a morskými potvorami. A protož, milý Bruncvíče, pověz mi, spí li ta zvieřata u prvních trojích vrat, že si sem pro ně tak snadno přišel?“ Vece Bruncvík: „Afriko, panno milá, ovšemť spie a spáti budú.“ Panna vece: „Když spie, Bruncvíče milý, beřiž[bm]beřiž] berziſ se z hradu a otci mému pověz, že sem zdráva, a kterak mne choval, tak jemu děkuji.“ Bruncvík vece: „Afriko, panno milá, buď já živ nebo mrtev, staň se vuole boží[bn]boží] buozy, zlé nebo dobré, bez tebe z tohoto hradu nepojedu.“ A když jest to slyšala panna, hlediece naň, i poče jeho velmi milovati. A posadivše jej vedlé sebe, s pláčem jej objevše, i vece: „Milý Bruncvíče, když nechceš beze mne jíti, nať prsten muoj. A prosím tebe, pomni na to, když tě bude kderý strach podjímati a na tě počnú bíti, nemeškaj jeho na pravý palec vzéti. Ten prsten má 24 mužův sílu. Ale nic proti tomu není, by takových měl sto prstenův na každém prstu, nic nespomůžeš proti takové síle. Nebo otec můj na to několiko tisícuov naložil, chtě mě zase dobyti, nic tomu nemoh učiniti. Kterak ty pak, jsa sám jediný, chceš mě dobyti? Ó, zlý, nevěrný otče, mohl si mě téměř sám na svém hradě zahubiti, než si mi tu velikú žalost obnovil! Nebo pohleď a věz, můj milý Bruncvíče, těch mých zlatých pásuov! Teď dva ocasy hadové mé nohy obklíčily až do pasu a na kaž[206v]číslo strany rukopisudý