[207v]číslo strany rukopisuostrov jeti, jenž slul Tripatrita. I uslyše trúbenie, bubnovánie i rozličné zpívanie, i chtě zvěděti, co by to bylo, jide[by]jide] gida na ten ostrov. A když tam přijide, tu uzře mnoho zástupuov na koních, ano jedni kolí, druzí tancují a veliká veselé mají s sebú. Stoje Bruncvík, i poče se tomu dívati. Theda přída jeden z nich, vece jemu: „Ó, Bruncvíče, i kterak si sem přišel mezi nás? A jakž si pak kolivěk přišel, toběť jest tancovati a zde s námi přebývati.“ A podavše Bruncvíkovi ruce, i spáli jej velmi. Vida to Bruncvík, že opět dobře není, potrhna[bz]potrhna] potrna meče, i die: „Nuž, tomuto prvniemu hlava doluov skoč.“ A hnedky se tak stalo. Vidúc to zástupové, že hlava dole, mnozí z nich vecechu: „Ó, Bruncvíče, tiem našich rukú neujdeš! Toběť jest s námi tancovati a s námi na těchto koních jezditi.“ A to biechu Azmodeové, diábli, a tu se mučiechu. Vida to Bruncvík, ano jej nutí, dobyv meče, i vece: „Nuž, těmto všem diáblóm hlavy doluov!“ Tu opět těm všem diáblóm skákaly hlavy doluov. A on opět vsede v koráb se lvem a jel jest pryč.

A opět jest na moři[ca]moři] morze blúdil patnáste nedělí. Tu se jemu opět velmi stýskáše. I uzří město velmi krásné, ano se svietí od zlata a od drahého kamenie, že záře[cb]záře] zarzi od něho po moři[cc]moři] morze deset mil vzcházíše. Tu Bruncvík připlul i vjide do města. Město to slulo Egbatanis, překrásní[cd]překrásní] przekraſne domové v tom městě biechu, ale žádného člověka v něm nebylo. I chodíše duom od domu, ano všudy jiesti a píti dosti. Stolové kryti biechu a jídla v kuchyních dosti nachystáno. Tomu se Bruncvík velmi divíše, že žádného v tom městě neviděl. Jednožť[ce]Jednožť] Gednoſt po malé chvíli uslyše trubače, bubeníky, ano náramně velmi trúbie, a vojsko do toho města jelo. A to biechu Astriolové, to jest Nevidomci, jenž v tom městě přebývali. Znamenav opět Bruncvík, že dobře není, a proto mezi nimi poče choditi. Oni vecechu jemu: „Bruncvíku, nebožčíku, pověz, kterak jsi se sem dostal?“ A on vece: „Viem, že se vás nebojím, jakž sem kolvěk mezi vás přišel.“ Tehdy oni, uchytivše jej, i vedli před svého pána Astriola, kterýžto vece: „Nebo nám slib zde s námi býti věčně, nebo tě káži na ohněvý kuoň vsaditi a tak věčně na něm budeš hořeti.“ Vece Bruncvík: „Nevěrný Astriole, tvéť se hrůze nebojím[cf]nebojím] nobogim, doufámť já svému bohu[cg]bohu] buohu, poněvadž mi z velikých strachuov pomohl a z nebezpečenství[ch]nebezpečenství] nebezpeczenſtwie, že mi odtavad také pomuož. A ty, zlý Astriole, ty s toho zaslúžil, ty máš tu býti a budeš.“ Vece Astriolus: „Hrdé s mysli, avšak tvé hrdosti pokusím.“ I kázal kuoň ohnivý přivésti, a přiskočivše čtyřé, počechu se s Bruncvíkem trhati, chtíce jeho na ten kuoň vsaditi. Nemoha Bruncvík déle meškati, potrhna[ci]potrhna] potrna meče, i vece: „Nuž, těm čtyřem hlavy doluov!“ A hnedky hlavy skákáchu, i přiskoči lev, hnedky je roztrha. Vida to Astiolus, že není klamu, pokřikne na jedno vojsko. Tu jej s velikými křiky obklíčichu, několiko tisícuov. Opět Bruncvík vece: „Nuž, 20 mužóm, nuž, 30, nuž, sto, nuž, tisíce hlavy doluov!“ A hnedky takový hřmot od hlav vzejde, až se všecka