Kronika o Bruncvíkovi

Když bieše po smrti Štilfrýdově, thedy[1]specifický zápis, objevující se v rukopise opakovaně Bruncvík, syn jeho, uvázal se [ve]text doplněný editorem všecko zbožie i poče to spravovati s velikú pilností, dokládaje se starších rady podlé rozkázanie a naučenie otce svého. Uměl každého podlé řádu jeho uctiti, světské i duchovnie, sirotky, vdovy[a]vdovy] wdowie, panny i panie, nebo bieše[b]bieše] dieſſe poctivé[c]poctivé] potcztiwie knieze a velmi šlechetné, že po všech jiných zemech o něm praviechu dobrú pověst. A když bylo po dvú letú a po třech měsíciech po smrti otce jeho, rozpomenuv se Bruncvík na dobrodinie otce svého, co jest dobrého on české zemi[d]zemi] zemie učinil a dobyl svým životem. I řekl jest k své paní: „Má Neomenia, toť zvěděti dávám, žeť já miením jeti a hledati cti jazyku svému, neboť nesluší žádnému dobrému tak umřéti, aby nic památného po sobě neučinil. A protož otec muoj to mi radil, i předkové naši, abychom, kdež mohúc, dobrého jména dobývali. Otec můj, ten jest orla svým životem dobyl, a jáť, buoh dá, miením lva dobyti. A toť prsten na svědomie dávám a tvůj persten z tvého prstu beru, protož aby žádnému nevěřila, leč ten prsten sama uzříš. Znamenajž jej převelmi dobře, jestliže jeho v sedmi letech neuzříš[e]neuzříš] neurziſs, věz, žeť živ nejsem. A co sem na své mysli umyslil, jinak toho neučiním, bychť měl hrdlo ztratiti.“ Neomenia poče srdečna plakati řkúc: „Bědajž mne, nebožce, komuž mne ostavíš, můj najmilejší pane? Otec můj i matka má jsú ode mne velmi daleko, komuž[f]komuž] komuoz já se smutná utěším?“ Bruncvík vece: „Královna milá, neodjedu tebe tak lehce, jako se tobě zdá. Chciť po tvého otce poslati, ať by na mém miestě zpravoval zbožie mé a tobě pomocen a raden byl. Jinému tebe neporučím nežli otci tvému. A věz to jistotně, jestli tobě žel, že já jedu pryč od tebe, mněť jest daleko větší žel. Ale toť již jináče býti nemůže.“ Královna Neomenia vece: „Byť tobě žel bylo, měl by s právem zdaleka ke mně přijeti a mne utěšiti. A již pohřiechu vidím, že mne chceš zapomenúti, běda mně[g]mně] mne, toho dočekavši!“ A obchytivše ho s pláčem velikým, i pykáše jeho a poče pro[203v]číslo strany rukopisusiti,