[204r]číslo strany rukopisukoní[p]koní] konie nedostalo, počechu se sami jiesti, čekajíce vždy smilování božieho. Třetie léto již přicházíše, Bruncvík již jediný bieše s jedním starém rytířem jménem Balaad. I řekl jest Bruncvíkovi: „Pane milý, této tvé příhody nevie paní tvá milá ani tvoji zemané, co se jest nám přihodilo.“ Slyše to Bruncvík, i byl velmi žalostiv. Thedy Balaad vece: „Nestýskaj sobě, muoj milý pane, jestliže ty mne chceš poslúchati, chciť tu radu dáti, že odsud vyjdeš. Ale nevím, blíže li, čili dále budeš. Jáť již starý, netbám, mněť jest již zde ostati, neb přídeš li kdy k štěstí, rozpomeň se na mú věrnú službu.“ Bruncvík vece[q]vece] wiecze: „Věrný rytieři můj, kterak by to mohlo býti, bych já odsud vyšel, neb já sem slýchal, kto k jakštýnové hoře přijde, ten tu věčně ostati musí.“ Vece Balaad: „Jest pták jeden, noh slove, a máť obyčej, že sem[r]sem] gſem na každý rok přiletí, a což mrchy ostane, v okamžení pochytí i letí preč. A tu on hodinu dobře vie, kdy má přiletiti, ten tě má vyvésti, jestliže ráčíš. Ale dále pak nevím, kterak se bude dieti.“ Vece[s]Vece] Wiecze Bruncvík: „Věrný Balade, i ovšem dobrá jest to rada, bychť jediné mohl z toho vězení vyjeti, neb bylo by mi žel umřieti. A snad by mi se ještě někdy událo, že bych k svým vlastem mohl přijíti.“ Thedy Balaad, vzav koňskú kuoži i zmazal ji krví velmi dobře i vsadi do nie Bruncvíka, meč k němu vloživ, i zašil je dobře řemenem a vloživ ho na tu horu. V devátý den noh přiletě v času svém, v okamžení pochytiv jej i přiletě s ním daleko na pusté hory, že by jedva pěší ve třech letech mohl tam dojíti od té hory. A noh třetí den přinese jej a uvrže mezi své děti, aby jedly, a tu jeho povrha[t]povrha] powrna, i letěl sám na jinú vnadu. Tu ovšem bieše Bruncvík u velikém nebezpečenství[u]nebezpečenství] nebezpeczenſtwie, když ptáci trháchu tu kuoži[v]kuoži] kuozie mezi sebou, hněvivě křičíce hlasy svými, nebo hladoviti[w]hladoviti] hladowili biechu. A když tu kuoži[x]kuoži] kuozie okolo něho[y]něho] neho trháchu, Bruncvík nevěda jiné rady, dobyv meče a vyskočiv[z]vyskočiv] wyſſkoczyw, i srubá jim hlavy. Tu se ovšem Bruncvík statečně mějíše, nebo mu toho potřebí bieše. A píše se o těch ptáciech v jiných knihách, že každý ten pták jest tak silný, že na každý paznecht muož jeden kuoň vzieti. A tak jest veliký, že z jedné hory na druhú kročí. A má na každé noze tři paznechty. Těch ptákuov nenie mnoho, neb se sami ztepú a snědie. A když to Bruncvík učini a pán buoh jemu pomůže, že jest je zbil, podiví se tomu, i pozdvihl se z toho miesta a poče u velikém strachu běžeti po těch pustých horách, neb ani ptáka, ani zvieřata tu bieše. A když Bruncvík odtad devět[aa]devět] dewied dní a devět nocí běžíše a vdycky do větších a pustších hor jdieše, i uda se jemu do jednoho údolé hlubokého vjíti, tu zaslyši zvuk a hřmot veliký, zastavi se poslúchaje, ano hřmot vždy větší. A přistúpiv blíže, i uzře, ano lev a san přeprudce se tepú. Thedy Bruncvík, stoje i poče mysliti, řka takto: „Nuž, milý bože[ab]bože] buozie, kterémuž