[205v]číslo strany rukopisuvyjí, druzí vrčie, třetí skučie, tak svému králi slúžíc. I poče Bruncvík zpět postúpati, chtě z toho hradu sjeti. Vida to Olibrius, promluvi k němu: „Bruncvíče, tvé jméno dobře viem, ač toho se v našich vlastech nikdy nepřihodilo[au]nepřihodilo] przeprzihodilo, by takový člověk mohl mezi námi viděn[av]viděn] Wieden býti. A protož z vuole li jsi sem přišel, čili z núze?“ Bruncvík vece: „Králi milý, i ovšem po vuoli jsem z své vlasti ven vyjel, a již mi se pohřiechu tato má nešťastná příhoda z veliké núze děje.“ I vece král Olibrius: „Bruncvíče, věziž to, že s námi musíš v núzi přebývati, avšak chceš li se v jednu věc uvázati a mé dcery Afriky dobyti, kteráž mi jest vzata třetieho léta od draka Baziliška na hrad, jemuž říkají Arabia, na pustém moři ode mne tři sta mil, věziž, žeť chci pomoci k tvé zemi[aw]zemi] zemie a pustiti tě skrze železná vrata.“ Jichžto bieše mocen ten král Olibrius, a jinudy nebylo lze Bruncvíkovi jíti než skrze ta vrata. Theda vece[ax]vece] wieczy Bruncvík králi: „Toto mi jest najprvé divno, že nevídavše mne, jmenuješ mě. A to jakož o dceři mluvíš, v nesnadné[ay]nesnadné] neznadne mě věci poddáváš, avšak chceš li to plniti, což mi slibuješ, chciť se o to pokusiti, vezma na pomoc pána buoha svého.“ A král poče jemu slibovati a jeho velice ctíti.

Bruncvík káza třetí den připraviti korábec, na který nabrav stravy, aby mu za pět měsícuov trvala, vsed se lvem, i jel jest. A když přijel pod ten hrad velmi krásný, přivázav koráb, i šel a lev za ním. A když biechu u prvních vrat, tu uzře[az]uzře] Vzrzy ukrutných dvě zvieřat, any na střieberných řetizích ležíchu, střehúc toho hradu. Ta zvieřata slula monetrus. Veliké potvory biechu, nebo každá mějíše hlavu jako člověk, tělo jako kuoň, ocas jako svině. A ta velmi silná biechu. Uzřevši Bruncvíka se[ba]se] ze lvem, hněvive[3]snad se jedná o nářeční jev – ztrátu jotace po retnici se třeséchu, až se veškern hrad hýbáše. Vida to Bruncvík, dobuda svého meče, musky se s nima o ty vrata tepíše. Vida to lev, že pán jeho mdléše, rozběhna se, jedno na pravé[bb]pravé] prawa poly[bc]poly] pole hněvy velikými roztrže a potom i druhé. Tak první vrata obdržavše, i jidechu dále. A když u druhých vrat biechu, opět uzře dvě silnější, a těm řiekáchu glato. Každé mělo dva rohy na dva lokty dlúhá, ostrá jako břitva. Ta zvěř i podnes, když se s[bd]s] z kým svadí, jedním rohem seče a druhý na hřbet položí. A druhým, když jemu jeden ustane, tehda ten položí a druhém se brání. To zvieře nebojí se nic jiného než červené barvy. A jestiť tak udatné na vodě jako na zemi[be]zemi] zemie. S těmi opět Bruncvík práce mějíše. Avšak dobyv meče, poče se opět s nimi bíti velikú chvíli tak prudce, že se hrad třesíše. Tu ovšem lev jemu vděčen bieše, nebo je opět hněvem roztrhal. A tak druhá vrata obdržavše, a jidechu[bf]jidechu] giedechu k třetím vratóm. Tu uzřechu[bg]uzřechu] Vzrzewchu tepru strašlivá zvieřata a veliká, jenž slovú sidforavé. Ta zvieřata takových srstí biechu jako nedvěd a rohy jako diáblové mějíchu a zuby černé jako konské. A každé z nich usta převeliká mělo[4]„usta převeliká mělo“ omylem zopakováno dvakrát, že pojednú člověka pohltilo. Těch zvieřat všecka jiná zvieřata zemská i morská se báchu, s nimižto se Bruncvík mějíše bíti. Však bohu se poručiv, i bil se jest s nimi tak prudce, že zvuk u morských zátokách slyšéchu. Ale pohřiechu,