pro[203v]číslo strany rukopisusiti, aby se rozpomenul a s ní ostal. Bruncvík vece, zařva: „Neplač, najmilejší paní má! Jižť svého slibu nepromeni[h]neproměni] nepromeni, neb kniežecie slova nemají nikdy zpět jíti, ani, buoh dá, zase puojdú.“ A zatiem obesla otce jejího, aby k němu přijel.

A přikázal třiceti koní sedlati, i jel jest do rozličných zemí, jména dobrého dobývaje sobě, a to tak daleko, že pro vody dále nemohl jíti. A když na moře přijeli, jezdě po břehu, myšle, co tomu učiniti, a dobyv sobě korábu, i jel s svú čeledí. A když bieše čtvrt léta na moře jezdě, thedy jedné noci strže se vietr veliký na moři i zehra se moře, velmi se zdvižechu vlny i metáchu korábem, až druhdy na tři lokty pod vodú bieše. Bruncvík u velikém nebezpečenstvie bieše, že tak se o něm píše, že když v tom velikém búření[i]búření] burzenym bieše, hluk a svuk morský s velikém větrem vrže korábem daleko za se, že se již k hoře jakštýnové blížíše. Mařináři to uzřevše, tu tepruv od nich pláč a zvuk a křik bieše veliký a pravichu řkúce: „Již tepru neštěstie nás potká!“ A tak se jest pohřiechu stalo. Když padesát mil biechu od té hory, zarazi je převelmi veliký blesk a vuoně silná z jakštýnové hory, že v okamžení[j]okamžení] okamzenie k sobě přitrže je všecky. A ta hora má tu moc, což jest u padesáte mílech se všech stran, v okamžení[k]okamžení] okamſſenie k sobě přitáhneť[l]přitáhneť] przitahnec, buďto lidi, ptáky, ryby i dříví i tváři mořské[m]mořské] morzke, a tomu nelze, než věčně při tom jakštýnu zuostati. Jiného pod tú horú nenie, než jeden ostrov velmi krásný a slove Zelator, jako by řekl radostný nebo milovný, na kterémžto, vida se Bruncvík s svú čeledí, poče sobě velmi stýskati. A tu uzře na tom ostrově mnoho zetlelých korábuov a také lidských kostí i jiných hromady veliké. Vida to Bruncvík, poče sobě převelmi stýskati a jednak se veseliti řka: „Kto doma v svém pokoji sedí, ten se zlé příhody schodí, a tak o ničemž[n]ničemž] nieczemz žádný mluviti nesmie, leč příhody zvie, ten potom je jiným zpraví.“ A dokavadž měli ztravu, dotud vždy vesele byli, ale jakž se ztravy nedostane, tak se jim převelmi stýská. Tu se rozličně pokúšeli [u]text doplněný editorem mistrovství velikém, chtíce odjeti, ale to mistrovstvie málo jim platno bylo, když sú již puol míle odpluli, hnedky v okamžení[o]okamžení] okamſſeny na tom ostrově se viděli. Thedy nevědúc tomu co učiniti, a již se jim nedostávalo ztravy, počechu své vlastnie koně jísti, a vždy čekajíce smilovánie božieho. A když jednú uda se jemu samému po té hoře jezditi a procházeti se, uzře jednu panenskú hlavu a ruce a ostatek všecko ryba. Ta jest slula Europa, i promluvi k ní a řka: „Zlé li jsi, čili dobré? Mluv se mnú!“ A ona jemu vece: „Bruncvíče, jsem tak, jakž mě vidíš, ani zlé, ani dobré.“ A vece Bruncvík: „Mohu li s tebú jaké utěšenie mieti?“ Ona vece: „Časem muožeš, a časem nemůžeš.“ Slyše to Bruncvík, i přijal se jí a přebýval s ní, a to za utěšení měl. A když se potom