[119v]číslo strany rukopisusě líbie lidem, jsú pohaněni; nebo jest Bóh pohrdal jimi.
A kakžkoli vzdy lidé blúdie, svět milujíc, však nadto těchto dní tří taká j’ tma lidi obklíčila, ež by ji smakal. Ale nechtie na svú sě nemúdrost rozmysliti. Aj, múdrost li j’ to netolik k Bohu, ale i k světu toliký náklad pro masopust učiniti a v židech snad vezmúc aneb zajdúc v těžké dluhy, tak ež snad déle budú hyzditi bláznovstvie jeho, že j’ tak zašel, nežli j’ chválen, že j’ to učinil? A bude něterý těžké trpěti upomínanie od rukojmí neb od hospodáře, že j’ ztravy jemu nezaplatil. A co j’ obecného lidu slepoty, kto by vše početl! Jeden li prohltí o masopustě z řemeslníkóv viece, nežli s pravdú móž dobyti? Nejeden viece sehltí, než požiti móž břicho jeho, a zemdleje, neb vpadna v nemoc, neb v klánie, vezma úraz, nebude sě postiti moci podlé ustavenie cierkvi svaté. Hanba j’ mě dotknúti mnohé slepoty masopustnie, abych sě ze zlosti lidským nezdál zpravovačem. A protož vidí li kto pravdu, é, jdi, donidž vidí, ať tmy jeho neobchopie! A v čemž vidíme svú slepotu, volajme k Bohu, jakož od tohoto slepého máme příklad, o němž nám praví dnešnie čtenie, ješto j’ snažně volal k synu božiemu. A když jdúc zástupové žehrali naň, veléc mlčěti, a on volal velím viece a zaslúžil svú snažností, ež osvieceně jemu oči jeho; neb mrzala jej jeho slepota. Ale kohož nemrzí slepota jeho, kak ten bude snažen, aby viděl? A pakli již kto počne volati k Hospodinu svú žádostí, brzo sě dá leckteréjs věci odtáhnúti, jakož zřejmě to bývá o masopustě. Ač kto chtěl by sě pokryti marnosti světské, jako volaje k Bohu svú žádostí, a lecktos z hluku těch, ješto jdú širokú cěstú k zahynutí, potrhne jeho, aby s ním šel, požehře naň, vele přestati žádosti jeho a jako řka: Nechaj svého náboženstvie, nebuď
