[118v]číslo strany rukopisusmrt naši, aby svým vzkřiešením opravil náš život. Neb i toho nemlčí dnešnie čtenie, že po utrpení Syn boží třetí den jměl z mrtvých vstáti. A také nám praví i to, ež slepému zrak navrátil, ješto snažně volal k němu a nedal sě přemoci hluku, ješto naň žehral, mlčěti jemu vele. Ale čím hluk viece bránil jemu, an viece volal, aby sě nad ním ráčil smilovati. A protož netolik truchlost vzbuzije čtenie dnešnie, ale útěchu, ež, ač jsme slepí, budeme jím osvieceni, ač k němu snažně volati budem; ač co trpíme proň protivného, aneb strádá kto proň kterého světského utěšenie, vznikneť jistě jeho radost v ten čas, kdyžť radost bude najhodnější. Ale k čemu než k hoři mají čáku jmieti, ješto sě jako porúhají Bohu a jako protiviec sě ustavení cierkvi svaté, ješto j’ i v kostele staveno v tyto časy veselé zpievanie i svatební hody zapověděny, to pak najvzteklejšie veselé strojie, než rok do roka. Kostel svatý pamatuje pokoru syna božieho, a oni v svéj hrdosti bujejí a mnozí pesky mluviec a šeředně jako plijí v tvář Bohu takými řečmi protivnými. Ó, lidského omámenie, jistě nenie nadarmo, ež o tomto prokletém hodu pamatuje kostel na jitřní obecnú potopu všeho světa kromě těch mála, ješto v korábi zachováni! Neb v tento čas zlým obyčejem tak rozpuščeni, viece jsú lidé oplynuli v hrdosti, v obžerství, v marného veselé rozpuščení a v pustotě, v smilstvie i v mnoho hřiešiech, ješto jako vzteklí potoci prudcí trpočie lid v hořké moře. A kto j’ ten, by as a koblížkem nesnědl viece, nežli jindy? Kto j’ ten, by v marném veselí tohoto hodu nevzhlédl všetečně? Ač vzchvále nepójde k tomu, ale když blíž pójdú mimoň ti dvorníci masopustní, až i postojí dívaje sě, až pak blíže i přistúpí, až tak k něče[119r]číslo strany rukopisumu