[118r]číslo strany rukopisubudete a plakati. A protož veliká jest proměna mezi tiem utěšením, což jeho vidíte na tržišti těchto dní zvláště, a mezi tiem, ješto v kostele pamatuje cierkev svatá. Tržištěmť miením, kdežkolivěk slavie hod tento masopustní v křivém zabylstvie. Neb tu nejednoho k svéj straně svět vztrhne a nejeden tak prodá sě světu a vrobí za malú pochvalu neb za krátkú rozkoš a líbost, jakož na tržišti robotný dobytek prodávají, ež viec bude robiti světu, zdali by sě slíbil jemu, a nerozmysle sě, co potom bude, kak to skoro všecko mine; a jakž koho smrt zastúpí, tak jej postaví k božiemu súdu. A netolik po smrti, ale i zde z toho veselé nemudrého bývá nechut, a tož nejedna, často mezi mužem a mezi ženú vztrhne sě nechut, ana chce nákladu snad většiemu k svým tancóm a k svéj chlípě, nežli statčiti mohú jich úroci. A též snad i muž bude činiti pro svú chlípu také náklady, až sě i přemóž a v chudobu vpadne.
Ale jiné a lepšie utěšenie a divným činem pamatuje dnes kostel svatý, podobnú truchlost přivodě nám ku paměti, aby nás od toho odvedl zabylstva křivého, masopustnieho a veselé bláznového. Ale pod tú truchlostí tají sě divná útěcha. Truchlost má býti, že j’ Syn boží tak potupen; ale když sám k sobě příde člověk, uzří v tom svú odivnú útěchu a k velikéj radosti čáku vezme, že j’ pro ny trpěl to potupenie, tu trýzn, až i smrt Syn boží Kristus. Jistě utěšená věc vzácnu býti tak velikému a tak vzácnu, že j’ pro ny naši strast trpěl a až i umřel za ny. Aj, svět sě raduje v svém křivém zabylstvie, v svéj bujnosti, a nelze j’ chyby, by z toho najposlé nepřišel smutek a kteráž táž práce a tesknost. Ale kostel svatý truchlú věc vzpomíná, ale plna j’ ta truchlost utěšenie, že j’ Syn boží tak ny miloval, ež jest tolik ráčil trpěti pro ny a svú smrtí zbořiti
