[114v]číslo strany rukopisumiesto těla často a mnohokrát nalézámy; neb když měsiec svým večas během roste, večas hyne, neústavnost a hynutie našie smrtedlnosti velmě podobně znamenává. A tak když náš stvořitel přiblížil sě k Jerycho, slepý sě navrátil k světlu; neb když božstvie nedostatek tělesenstvie našeho přijalo, národ lidský světlo, jež ztratil bieše, přijal. Tiem, což Bóh lidské trpěl nedostatky, člověk jest povýšen k božství. A dobře die čtenie, že j’ ten slepý u cěsty seděl a žebral; neb jest sám řekl Kristus: Já jsem cěsta. A tak, ktož pravdy nevie světla vnitřnieho, jest slep; a věří li v spasitele, již sedí u cěsty; ale neprosí li, aby dáno jemu bylo vnitřnie světlo, přestane li prositi, sedí u cěsty slepý, ale nežebře; a pakli uvěří i prosí, tedy slepý sedí u cěsty a žebře. A protož ktožkolivěk zná tmu své slepoty, ktožkoli rozumie světlo věčné, v němž má nedostatek, volaj snažností srdce svého, volaj hlasem své mysli a řka: Ježíši, synu Davidóv, smiluj sě nade mnú! Ale poslyšme, coť čtenie praví potom, když tak ten slepý voláše! Tak die: Ti, ješto jdiechu napřed, žehráchu naň, aby mlčal.
Co ti znamenávají jiného, ješto jdú napřěd, když jde Ježíš? Jen zástup žádaní tělesných a hluk našich obyklých hřiechóv, ješto prvé, nežli Ježíš v naše srdce příde, svým pokušením dobré naše myšlenie zbořie a hlas zamútie našeho srdce. Neb často, když sě chcem k Bohu z svých těžkých hřiechóv obrátiti, když chcem sě protiv nim, žádajíc milosti božie, modliti, utkají srdce naše těch hřiechóv, ješto jsme je činili z obyčeje, kakás jako podobenstvie a obrazy jich zrak našie mysli učinie potuchl. A tak mysl rozbrojnú učinie zamútiec ji, i hlas odtisknú našie modlitvy, jakož die čtenie: Ti, ješto jdiechu napřěd,
