[121r]číslo strany rukopisukoblihy jědúc –: takť jest ve všech světských věcech. Zdá sě veliké blaze, dosáhnúc tohoto neb tohoto, jednež z toho bude někaká lopot a tak nevyjde, jakož sě z toho utěšenie nadějiechu. A pakli by sě to nikakž jinak nepřevrhlo, ješto toho ne často bývá, ale smrt světské blaze každému zboří. A protož veliké bláznovstvie lidí světských, ež tu hledají života blaženého, kdežto nenie i života. Dobré jest hledati, což hledají, ale ne tu hledati toho, kdež hledají. Dobré by bylo to nalézti, skrze něž by blaze bylo, ale zde na světě nenie toho v světských věcech. A ovšem nenie v tohoto času nestatečnosti a v křivém zabylstvie masopustiem. Ale kde j’ pravé zde blaze, to ukazuje ona řeč Davidova, ješto sem ji vypověděl na počátce řka: Blažený muž, ktož úfá ve jmenu božiem a nezří k nestatečnosti ani k zabylstvu křivému, by točíš chtěl v takových marnostech světských uložiti naději svého utěšenie. Ale ten muž jest blažený, ješto má naději ve jmenu božiem své blažnosti a odvrátí sě od nestatečného.
A znamenitě die, ež muž jest takový blažen, a toť miení, ež panie statečné mysli i dievky mladé ti mužie jsú, ješto v statečném úmysle, bez vrtkosti[dj]vrtkosti] wrkoſty mysli stojiec, pokušenie přemáhají a pochlebenstvie tohoto světa. O těchť mužích die i jinde svatý Jakub: Blažený muž, ktož snese pokušenie; neb když zkúšen bude, vezme korunu. V tom mužství ženyť jsú nazvány neženami a rodem mužie s úmysly vrtkými, ješto ač co počnú statečného, neskonají, točiece sě jako povětřie neústavné v svých úmyslech, nemohúť slúti mužmi těmi; neb jako j’ ženám přirozeno, krátký smysl mají, hledajíc jen lidské pochvaly, pnúce sě nad jiné v hrdosti a na to sě nerozmysléc, co potom bude. Ó, co sě jich učiní a ukáže ženami takými
