i pravý člověk i pravý Bóh, aby ukázal sě člověkem, lidi místry pokorně slyšal, a ež byl i Bóh, vysoce k jich řečem odpoviedal.
A tak vysoce i mateři odpověděl. Když řekla k němu: Synu, co s’ nám to učinil? Aj, tvój otec a já žalostiec hledali jsme tebe, řekl: A co j’ to, ež jste mne hledali? Nevěděli jste, ež v tom, ješto j’ mého Otce, musím býti? Toť jest tiem skazoval své božstvie, o němž die jinde: Vše, což má Otec, mé jest. A tak svědčí, ež nic méně k němu chrám nepříslušie nežli k Otci. Neb když v chrámu byl nalezen, die: V tom, co j’ mého Otce, musím býti. Jichž jest jedna velebnost a chvála, těch jest jedna stolice i dóm jeden. A netolik dóm ten tělesný, ješto bývá učiněn k modlitvám, ale i dóm onen duchovný, rozumný, ješto sě dělá, aby jej na věky chválil, jest Otcóv i Synóv i Ducha svatého rovně. A tak Syn, ješto o sobě a o Otci svém svému slibuje milovníku řka: Přídem k němu a bydlo u ňho učiníme, die i o Duchu svatém: Budu Otce prositi a jiného utěšitele dá vám, aby na věky s vámi ostal Duch pravdy, ješto u vás ostane a v vás bude. Neb jedné svaté Trojice, jejiež jest jedno a nedielné božské přirozenie, bydlo v srdcích výborných nemóž býti nejednaké. A tak ež die spasitel sedě v chrámu: V tom, ješto jest mého Otce, muši býti, – ukazuje věčnú svú s Otcem moc a chválu. A to, ež vrátiv sě do Nazareta, byl poddán matce a Jozefovi, jest pravého člověčstvie jeho ukázanie a příklad jiným ku pokoře. Neb v tom přirození, v němž jest mení Otce, byl poddán svým starostám, jakož jest řekl: Jdu k Otci, neb Otec větší mne jest. Ale v tom, v němž s Otcem jest jedno, v němž v času nešel k Otci, ale vzdy v něm byl a jest, všecko j’ skrzeň učiněno a on jest přede vším. I v tom divný jest zpósob převeliké milosti jeho, ež vida své starosty, že skrytosti božstvie jeho
