Otcem i s Duchem svatým a vzdy byl jedné podstati a věčnosti, abychom i my naději jměli, ež skrze ty jeho svátosti, ješto j’ je ustavil k naší pokoře v svém kostele, budem moci až k vidění jasným zřením přijíti jeho božské tváři v chvále jeho, jakož on to slibuje svým věrným sluhám řka: Ktož jmá má přikázanie a drží je, ten jest, ješto miluje mě. A ktož mě miluje, bude jej milovati mój otec, a i já jej budu milovati a zevně sám sě ukáži jemu. To, ež die: Sám sě zevně ukáži, miení, ež nejen tak, jakož i zlí mohú jej viděti i ukřižovati, ale jakož jen čistie oči svatých móžta viděti krále věčného v krásě jeho, tak sě těm ukáži, ktož milují mě, abych odplatu učinil jich milování. Protož jmějme naději skrze jeho člověčstvie a skrze jeho svátosti skryté moci, ješto j’ je ustavil k naší pokoře, ež budem moci vzjíti k vidění božské velebné krásy jeho, ač však, jakož jsme přijeli, ty svátosti dóstojně ve cti spravedlnosti a svatosti a pravdy zachováme bez poškvrny, a ač příkladóv jeho, ješto j’ je nám dával v svém člověčství, a učenie jeho pokorně budem následovati. Neb ktož hrdá po sledu jíti pokory jeho, kterú smělostí nemúdrú mní, by mohl k radosti zřenie na jasnost přistúpiti?
A tak to, že jest náš spasitel na všaké léto přicházěl s svú matkú na velikonočnie hody do Jeruzalema, jest znamenie pokory člověčstvie jeho. Člověkuť je příslušie, aby duchovných obětí náboženstvie v chrámu Bohu obětoval, modlitvami, slzami nalezl sobě boží milost. I činil Pán náš, narodiv sě člověkem, mezi lidmi to, ješto j’, jsa Bóh, byl lidem přikázal. Držal zákon, ješto j’ jej dal, aby nám lidem ukázal to vše držeti, což Bóh velí, ješto jsme jen lidé púzí. Jděmž po tom příkladu, ješto j’ on šel v svém člověčství, ač chcem přijíti k kochání u vidění chvály božstvie jeho, žádáme li bydliti v jeho věčném v nebesiech
