i o múdrosti, ponenáhlu, ež by jich byl nejměl. Protož dobře j’ to čtenie přičinilo, když die: prospieváše, ež die: před Bohem i před lidmi. Neb jelikož rosta ukazoval lidem ponenáhlu ty dary, ješto j’ jměl spolkem, stolik jest vzbúzal lidi k chvále Otce Boha nebeského, k tomu inhed sám táhna, ješto j’ potom jiným přikázal řka: Tak sě svěť před lidmi světlo vaše, ať vidie vaše dobré činy a vzdadie chválu Otci vašemu nebeskému! A tak nejen u lidí prospieval, jelikož jsú oni mohli jeho múdrost poznati a ty milosti, ješto j’ jměl, ale také i u Boha, jelikož jsú to lidé, což jsú v něm toho poznati mohli, k boží chvále obraceli. Jehož dobrodiení a věčným daróm buď chvála a dieka po vše věky! Amen.
O témž čtení.
Chce mi sě, maje příčinu tiemto čtením, dotknúti toho, kak někdy, ješto podrostú málo v duchovenství, potracijí náboženstvie, a když potratie, kde by najspieš je nalézti mohli; kak mají lidé púzí poddáni svým starším býti, když Ježíš byl poddán svému pěstúnu a své matce, a také jsa i Syn boží; a kaký náš prospěch bývá.
Prvému tu podobnost vezměm, ež, když byl Ježíš ve dvunádcet letech, potratili jej starosty jeho; úfajíc, ež podrostl, ne tak pílně hledali jeho. Tak pravie, ež ten byl obyčej, když šli k hodóm do Jeruzalema, mužie šli spolu a ženy spolu. A tak matka svatá mohla mnieti, by s Jozefem šel Ježíš mezi mužmi, ež byl již podrostl, a Jozef mněl, by s matkú šel, ež byl ne ovšem dorostl ještě. A tak jeho vólí jeho pochybili, aby i to bylo k útěše naší a ku příkladu, jakož sem mluvil dřéve o tom řeč Bédovu, ctného starce, jakž jste slyšeli. Bývá, když někto má na péči jmieti koho, uzře v něm, ež má smysla něco neb dobroty, bude viece úfati jemu, až i obmešká péči o něm, ješto kdyby nic smyslného neviděl do ňho, pílnějie jměl by jej na péči. Avšak nemóžem
