čím kto viece miluje Boha, tiem blíže přistúpí k němu, a blíže přistúpě, plnějie pozná. Jakož die Hugo: Ktož srdečnějie miluje, hlúbe prozří a dómyslnějie pozná a rozezná, a z bližše patře, upatří lépe. Též mieně, die Rikhardus: Z velikosti milovánie přicházie božských věcí zevenie. A pak Hugo ukazuje, ež ta vláštie zevenie bývají lidem, ješto nejsú v obecném hluku a svú mysl sebrali v jedno, a die: Přeběhněm Písmo a uzříme, ač kdy jedva anebo nikdy nemluvil Bóh Otcóm svatým v hluku; ale když chtěl zeviti co, jednomu zevil aneb jich málu, ješto byli obecného hluku odlúčeni. Téžť jest, ež často v Písmě mluví skrytě chtě, aby něterá tajnost v své pravdě jen snažným byla ukázána a netbavým zasloněna, aby svině nohami drahých perel netlačily. A rozličně Pán Hospodin svú tajnost zevuje svým přátelóm podlé rozličností jich úmyslóv a jich pochopu. A tak dá onomu hlubokým věcem rozuměti a onomu v tom, což rozumie, ač jest i menšie, dá plnějie chuti pochutnati, než onomu, ješto rozumie větším věcem; neb jiné jest viděti rozumem a jiné skryté v tom pochutnati pochotností. Těmi činy nenecháť Bóh i jednoho z svých vláštích přátel, by neukázal jemu své tajnosti, ješto nevědie nic o tom tohoto světa milovníci. A rozličnost v takých zeveních pocházie odtud, ež ne všichni za jedno od světských a tělesných věcí myslí odcházejí, ani rovně k jednomu jsú pochýleni. Protož rozličně rozličným zevuje a rozličné své tajné věci a ochoten sě ukazuje, onomu u viděních zřejmých na jevě neb ve sně, onomu v Písmě otevra rozum a milost dada, onomu v modlitvách, onomu, když v tom, co j’ četl v Písmě neb slyšal z Písma, myslí přemietá, onomu, když mysl povzdvihne k vysokých věcí spatřování; onomu dá jasnost rozumu, onomu pochotnosti většie okusiti; onoho vztrhne v duchu nad úm jeho v divnost kakús přepochotnú, aneb sě kaks své velebnosti světlem bleskne, světlem nezřejmým oku tělesnému. A kto by vše početl, kak bohatý Bóh v své štědrosti ukazuje svým přátelóm velebnost bohatstvie svého, jimž pak dá věčně i nad to, když zachovají