to j’ pak pěstún jiných šlechetností, proněž jako zvláště k ní Kristus napomíná; neb kdež nenie pokory, tu jest pýcha, a ta boří všecko dobré. Jměj kto uměnie, múdrost lidskú nebo krásu, všeť to bude zprzněno, kdyžť pýcha s tiem bude. Pyšného srdce vzdy jest purno a hotovo k hněvu a k závisti a k prchání, aby nevieš co shromazdil kto šlechetností, bez pokory ztratil by vše. Protož zove nás Kristus, abychom sě od něho pokoře učili zvláštie, jíž bychom mohli i jiné šlechetnosti zachovati. Kak jest také potřebie uklidné v tichosti mysli, po dvém móžem rozuměti. Jedno po tom, ež jest tak ohyzdná věc hněv prchlavý, ješto sě zvláště tiché protiví uklidnosti; neb hněv prchlavý vztočí člověkem, ež nebude, donidž tak prchá, rozeznánie od vzteklého, jeliž sě tichostí uklidí opět. Protož to j’ potřebná šlechetnost, ješto má tu ohyzdu od člověka odlúčiti, a ke všem dobrotivá, milostivá a šlechetná učiniti a všem milá. Druhé po tom jest rozuměti, že j’ potřebné tíchu býti v uklidné mysli, ež takové nazývá Kristus blaženými řka, ež oni osedú zemi, tu zemi, o níž die v proroctví: Dám pokoj v krajinách vašich, budete spáti a nebude, kto by vás vztrhl. Ale hrdí, prchlaví v hněvu a nesklidní nezaslúžie, by ten pokoj v své zemi jměli, by drželi ji, osedúc ji, točíš zemi těla svého; neb zde svým tělem nevládnú, nedržie jeho. V hněvě prchlavém otme sě, vztepe, mstí sě bez uklidu, páše sě i ono jako vzteklé; a tak strach, jakož zde nevládli tací těly svými, davše je sobě odjieti hněvu svému, by i po zmrtvýchvstání ne k útěše, ale k hoři svých hrubých těl nevzeli opět, když tiší a sklidní, ješto zde svá těla od plaché zadrželi ukrutnosti, vezmú je tam ušlechtilá, povolná ve vší útěše, v radosti a u věčné chvále. Ale divné jest, ež pro čest světskú tak jsú pílni panie a panny světské tichosti, ješto svět učí, aby sě slíbily lidem. É, bychom tak všichni byli pílni učenie Kristova pro věčné královstvo nebeské poslúchati a šlechetnostmi spasitedlnými sě osdobiti, aby pak výše pozval nás v svú přiezn vláští a k sobě u vláštie ochotenstvie! Jehož nám pomoz, Hospodine.
Třetie řeč o témž
Nedořekl sem dvého ještě, jakož běch rozložil pozvánie čtvero, ješto j’ svých apoštolóv pozval jím Kristus: toho
