stvoření pořád a útěchu [jmajíc]text doplněný editorem, ne k tomu milostí velnúc, ale k samému stvořiteli. Neb když jest v zdejších věcech někaká líbost a útěcha, kdež smrtedlní ještě máme přiebytek, ó, co j’ tam útěchy, co j’ tam líbosti, kdež s Kristem u věčném životě kralijí a věčně budú kralovati živě v svých tělech ušlechtilých vstanúc z mrtvých, opravených boží mocí v podobnost jasnosti Syna božieho, ješto pokorná zde těla jměli. A protož nevelnúti j’ milostí ač i k utěšeným věcem tohoto světa, ale od těchto obrátiti j’ sě k věčným věcem, hledajíc Krista, s dobrými činy a bez rozpači, až sě někdy i ukáže, jakož dnešnie čtenie mluví o tom, kak jest Maria Majdalena a druzie dvě s vonnými mastmi hledala Krista. A z toho čtenie svatý Řehoř byl jest sám svými usty učinil obecné kázanie k lidu den velikonoční a řka takto: Mnohé řeči, bratřie milá, skládal sem vám píše, jichž všech pro svú nemoc nemluvil sem k vám usty. A vízi z vás něteré, ež ne tak jich rady poslúchají, když jiný je čte, jako z mých ust. Protož sám chci dnes ze čtenie na mši řéci něco. Neb hlas řěči viece než knihy vzbuzije srdce rozmařělá. A kakžkoli nevizi sebe dospěšna k tomu, však milost vzbuzije sílu protiv mému nedostatku. Vědě, kto j’ řekl to: Otevři svá usta, a jáť je naplním. A protož v chtění a u vóli jmějme účinek dobrý, a z božie pomoci přídeť v skutek, co j’ v chtění bylo. A také dává chut k řěči a udatstvie slavnost dne vzkřiešenie božieho. Neb by velmě neslušalo, by na ten den dlužné chvály mlčal tělesný jazyk, v němž jest z mrtvých vstalo tělo našeho stvořitele.
I slyšěli jste v svatém čtení, ež ty svaté ženy, ješto jsú chodily po Synu božiem, s drahými mastmi přišly k hrobu, a jehož sú milovaly za živa, chtiec jemu v snažnosti té milosti podlé slitovánie milostivé lidské mysli
