Jeruzaleme a všichni, ješto jej milujete, sejdúce sě učiňte sbor; radujte sě s veselím, ješto jste byli v smutce, aby sě utěšili a nasyceni byli od hojnosti utěšení jeho! Ale vizte, žeť die znamenitě: Ješto jste byli v smutce, abyšte byli utěšeni od hojností utěšenie Jeruzalema svatého. Neb ktož jest v útěše tohoto světa, utěšenie božieho nenie hoden; a ktož od světa žádá utěšenie, ač by i v smutce byl, nejmaje jeho, proto by nebyl hoden onoho utěšenie nebeského. Pak proměně hlas v jinú notu, vzpomíná radostně proročstvie Davidovo řka, jako j’ byl kdys dávno řekl David v svém žalmu: Obveselen jsem tiem, ež mi jest pověděno: v dóm boží pójdeme. A pod túž notú vzdá chválu Trojici svatéj řka: Chvála Otci i Synu i svatému Duchu, jako j’ byla v počátku i nynie i vezdy i na věky věkóm, amen. Ale že j’ nelze zde pro naše hřiechy tráti bez truchlosti utěšení, a také vida kostel svých křehkost, že j’ těžko utrpenie, vzdává obecnú modlitvu k Bohu řka: Všemohúcí Hospodine, obdaruj nás tiem, abychom, ješto trpíme, svými činy provinivše, oddechli tvým utěšením z daru tvé svaté milosti!
Pak v epištole tu řeč svatého Pavla čtú, ješto j’ on o tom mluvil, že j’ Abraham jměl dvě ženě, jednu u pravém manželstvě, druhú kromě manželstva pravého, a s každú jměl syna. A pak skonávaje řeč, ponúká, abychom nebyli synové z lože nepravého, ale z pravého, nanž dědičstvo slušie, ješto má osiesti Jeruzalem. Neb řeklo j’ Písmo: Vyvrz tu ženu z nepravého lože i s jejie synem; nebudeť jmieti syn lože nepravého dědičstva s synem lože pravého. Ó, kak mi sě to zdá přepotřěbná věc rozčichati myslí, co sě to k nám chýlí, co to nám potřěbného znamenává, že j’ Abraham jměl pravého lože ženu a nejměl s ní uprvé dětí; pak všel k loži nepravému k děvce, aby plod jměl; i jměl z nie syna. A potom, jeliž měl
