kosti protiv masu. A třetím roponí a troskoce až i kosti, ež nebude i jednoho tak dobrého účinka, by závistný zpravovač neutrhl ně v čem chvály jeho. A častoť i sám chváliti bude, ne aby chválil, ale aby mohl podobně pohyzditi, aby mohl někaké „ale“ přičiniti k chvále jeho, jímž by té chvály rád umenšil. A bude řéci: Dobrý jest, ale toto j’ do ňho; aneb die: Dobré jest, ješto j’ učinil, ale neučinil jest toho úmyslem dobrým; aneb: ale lépe by bylo, by byl toto učinil aneb takto. A pakli kto die: A mlčěti liž zlé vidúce?, znamenajž, že snad z malé věci káráš jiného, a sám sě omlúváš u většiem! Cožkoli v jiném hyzdíš v závistnéj zlosti, ne z upřiemosti srdce, menšeť bude nežli tvá zlost. Pročež pak v jiných, jakož die svatý Jan Zlatoustý, malú věc vidíš a nevidíš veliké v sobě? Vědě, ež sě viece miluješ než jiného; proč jmáš o jiném tolikú péči, jeho činy zpravuje, a o sobě též péče nejmáš? A když o sobě též péče nejmáš, nezdá mi sě, by o druhém byla upřiemá tvá péče.
Třetie mám příčinu čtením dnešním o pokrytstvie neb lícoměřstvie řéci něco. Neb tak die čtenie: když zlý duch vyjde od člověka, chodiv po miestech, v nichž nenalezna odpočinutie, die: Vrátím sě tam, odňavadž sem vyšel. A uzře dřevní dóm umeten, učištěn, ale prázden, pojma s sebú sedm horších duchóv, vejde v ten dóm. I bude hóře člověku tomu, nežli uprvé. Toť vykládá svatý Augustin o pokrytstvie řka: Když komu příde skrze kostelní svátost omytie hřiechóm, ten dóm jest učištěn. Ale potřebie jest, aby prázden nebyl, aby v něm Duch svatý bydlil. A Duch svatý nebydlí, jen v srdcích pokorných; neb die Hospodin: Na kom Duch mój odpočine, jediné na pokorném a pokojném, ješto sě třěse před slovy mými? A když Duch svatý bydlí
