[160v]číslo strany rukopisuse na něm byli ztrhli velicí větrové, že ho s koráby metáchu sem i tam, že v osmi letech k žádnému břehu ani ku panně své připlúti nemohl. Z toho byl svatý Ozvald velmi zamúcen, již nic jiného než k Bohu všemohúciemu voláše v své a v lidu jeho tak mnohého veliké tesknosti.
V tom tak dlúhém času panna Forpanje náramně sobě stýskáše, proč by zase k ní koba nepřiletěla a jí nezvěstovala o jejiem panici přemilém, zdali mu se co stalo, čili kterak neopatrně k břehu otce jejieho připluli sú a od lítých pohanóv zmordováni nebyli, toho se jest panna velmi bála. A když na tom moři byli také velicí větrové, svatý Ozvald šel před oltář ten, kterýž sobě zvláště v korábu byl připravil, padl jest před tiem oltářem na svá kolena, před božím[wk]božím] božiem umučením skrúšeným a nábožným srdcem modlil se jest Bohu i jeho milé matce a za to prosil, aby milý Bóh skrze přímluvu své milé Panny Marie, matky, ráčil to povětřie utišiti a šťastné připlavenie k břehu dáti. Hned Pán Buoh jeho modlitbu uslyšal a třináctý den uzřechu se u břehu panny Forpanje otce. Tehdy hned koba požehnavši svatého Ozvalda, k zámku letěla, tu, kdež ta překrásná a výborná panna přebývala. A tu se nad jejím přebývaním tak dlúho točila, jednak k oknu, jednak tu, kudyž panna chodila, létala, až i zvěstovali jie, že by ta koba jejie zase přiletěla. A když panna šla do svého pokoje, hned to okénko, kteréž koba věděla, otevřela. A hned k ní koba letě, tam velmi radostně ji pozdravivši, řekla: Zdráva buď, panno výborná, mého pána choti jediná. Panna kobě laskavě se vší radostí poděkovala a svými rukama k sobě přitiskla a políbivši ji, poče se koby tázati, kde by pána svého ostavila a proč sú tak dlúhý čas dlili. I poče koba všecky příhody vypravovati, co se jim na divokém moři přihodilo a že by pán jeho na břehu byl. Tomu byla panna velmi radostna, ale strach ji veliký obkličoval i vece k kobě: Milá kobo, rozumiem tomu, že já budu musiti zde zuostati, poněvadž pán tvuoj sílu tak malú má. Koba odpovědě: Nikoli se to nestane, aby věc tato počatá k konci přijíti neměla, ale ty, panno, nedli, poněvadž v Boha věříš, dajž se nemeškaje okřtiti, a tak se to, což mezi námi jest, všecko naplní, neb ty beze všech hřiechóv čistá budeš, a což na Bohu požádáš, ve všem uslyšána budeš. Panna zase té kobě odpovědě: Jest li manžel muoj tak člověk nábožný, rci mu, ať se modlí Bohu svému, že mi jest toho a bude veliké potřebie, zvlášť ať prosí za jelena, kterýž by zlatý život měl a nohy střiebrné. Ten aby běžel skrze[wl]skrze] ſkře zemi otce mého hned tohoto času. Bude li to moci na Bohu svém mieti, dobře mu se stane. Pakli nic, strach, že mne zde nechá, a sám s škodú odsud odjeti musí, bude li moci pro líté pohany. To panna proto řekla o jelenu, skušujíc ho, byl li by člověk svatý.
Tehdy hned koba to svatému Ozvaldu povědě a řka: Králi a pane, již tobě a k tvému prospěchu nic lepšieho býti nemuož než všemohúcí milý Buoh a jeho mi[161r]číslo strany rukopisulá
