[165v]číslo strany rukopisuhledati a mezi ně, jakž podobno bylo, ten poklad děliti. A mezi tiem svatý Vavřinec, v duom jedné vdově přišed, mnoho chudých křesťanóv, ana je schovala, nalezl. Najprvé tu vdovu od hlavnie dávné bolesti, ruku na ni položiv, uzdravil. A potom všem chudým, umyv nohy, štědrú almužnu dal. A když svatý Sixtus, jenž v žaláři byl, nechtěl Deciovi ciesaři povoliti, kázal jemu Decius hlavu stieti. Po němžto běžav svatý Vavřinec, volal a řka: Neostavuj mě po sobě, otče svatý, neb poklady kostelnie, které s mi poručil, ty sem již chudým rozdal. To uslyšavše rytieři, an poklady jmenuje, svatého Vavřince jali. Jehožto Decius otázal a řka: Kde sú pokladové kostelní, kteříž jsú dáni tobě schovati? Jemužto když svatý Vavřinec neodpověděl, kázal jej Valeriánovi v stráž dáti. A Valerián podal jeho starostě Ippolitovi. Jehožto Ipolit s mnohými jinými v žalář vsadil.
A tehdy v žaláři byl jeden pohan jménem Lucillus, kterýžto pro přielišný pláč byl oslnul. Jemužto svatý Vavřinec vece: Chceš li v Jezu Krista uvěřiti a svatý křest přijieti, tvuoj zrak navrácen bude! A když k tomu Lucillus nábožně povolil a svatý křest přijal, tak ihned prozřel. To mnozí slepí uslyšavše, k svatému Vavřinci šli sú, jimžto všem zrak navracoval a je na pravú vieru obrátil. To uzřev Ippolitus, kterýžto jej v své moci měl, vece k svatému Vavřinci: Pověz mi, kde sú pokladové. Svatý Vavřinec vece: Ó, Ippolite, chceš li uvěřiti v Jezu Krista, pokladyť ukáži i nebeskéť královstvie slibuji. Ippolitus vece: Sjednáš li řeč s skutkem, po tvé radě postúpím. V tu dobu se Ippolitus se vší svú čeledí pokřtil a ihned poče mluviti a řka: Viděl sem, ano duše všech čistých veseléc se radují. V ten čas Valerianus k Ippolitovi poslal, aby svatého Vavřince před ním postavil. K němužto svatý Vavřinec vece: Ippolite, poďme spolu, nebť nám již jest oběma s věčnú odplatú nebeské královstvie připraveno. A když se oba před starostu postavili, opět ho Valerián o pokladiech poče tázati. K němužto svatý Vavřinec vece: Daj mi tomu tři dni rozmyšlenie. A když opět pod stráží Ippolitovú jemu k rozmyšlení tři dni rok dali, tehda v těch třech dnech svatý Vavřinec, což jest mohl, najviec chudých, slepých, pracných sebrav na sieň před ciesaře přivedl a řka: Aj toť, sú věční pokladi, jichžto nikdy neubude, ale vždy rostú. A těchto chudých lidí ruce ty poklady, na něž[xq]něž] ňež ty se ptáš, do nebes sú vnesly.
V tu dobu Valerianus stoje před ciesařem Deciem i vece: Vavřinče, co sem i tam řečí vrtíš, vzdaj obět našim bohóm a své viery čarodějné se odpověz! K němuž svatý Vavřinec vece: Čemu se jest lépe modliti? Tomu li, ješto jest rukama lidskýma učiněn, čili stvoři[166r]číslo strany rukopisuteli,