člověka poznávaje, ješto jej mrúce vidieše, za člověka pravého jej mějieše, jakož prosieše, aby naň pomněl v svém království, v tom jeho božstvie poznáváše. Protož Ježíš otpověděl jemu a řka: „Zajisté dnes budeš se mnú v ráji.“ Jako by řekl: Skrze smrt mú tvá duše, kdežkolivěk já budu, se mnú bude a mé božstvie uzříš. Nebo toho dne duše Ježíšova s božstvím do předpeklé sstúpila a tu lotrova duše jeho svatú bytnost uzřela. To se jest skrze ráj znamenalo, když bylo Ježíšem řečeno: Dnes budeš se mnú v ráji, totižto dnes i na věky božstvie mé viděti budeš. Nebo jakož praví svatý Augustin: Duše v kráse sadové rajského ovoce se nekochají, ale u vidění svatého veleslavenstvie svatého božstvie. Tu také praví svatý Augustin: Nikdy se nižádný slib tak brzo nesplnil ani kdy slavné královstvie tak brzo obdržáno jako tiemto zbožným lotrem, jenžto na kříži pně, krátkým poprošením věčnú radost obdržal. Kteréžto radosti pět tisíc let otcové světí prosivše a žádavše do toho času neobdržali, to ten, krátce promluviv, slavně obdržal. Každý kající znamenaj našeho Spasitele milého divnú štědrost. Lotr prosieše, aby naň jedno vzpomenul, ano jemu pak Spasitel nadto všecky hřiechy odpustil a věčný život dal.
A když ty všecky věci přijdú, uzřevši to Matka božie, ano se lid židovský do města vrátil, s svatým Janem před kříž přistúpivši, žalostivým hlasem zaplakavši, svého milého syna v truchlú tvář vzezřevši, počne k němu mluviti, takto řkúc: „Muoj synu přemilý, běda mně, smutné matce, tak trudně tě na kříži vidúc, vzezři na mě jedinú a utěš svú matku sirú.“ Tu těžce na zemi padši, žalostivým pláčem omdlevši, poče sama k sobě mluviti a řkúc: „Kam se jest děla všecka má útěcha, v niežto mé srdce se radováše té noci, když sem tě porodila? Ta temná noc byla od nebeského blesku osviecena, ano anjelé se vznášejíc pod nebesa, slavně zpievajíc, tvú svatú milost chválé a řkúce sladkými hlasy: Chvála buď v nebeské výsosti Bohu. A již v tu tvář hledím, ana zbita, zeplvána, ztrýzněna, tvé svaté ruce i nohy nelítostivě přibity k kříži, na tvém svatém těle miesta celého neviděti.“ A když rozličně tu kvielivši, vstavši nahoru i poče opět v jeho svatú tvář hleděti. V tu dobu vida Ježíš svú matku v také hrozné žalosti, promluvi k ní, chtě některak utěšiti, a řka: „Ženo, aj toť, syn tvuoj.“ Tuť praví svatý Kryzostomus: Ó, milý Ježíši, kterak s to hrubě k své matce promluvil, že s svú milú matku ženú nazval? Viem, že s to proto učinil, že nebieše tehdy čas k ní sladce promluviti ani milú matkú nazývati, nebo čím by byl tehdy k ní milostivějí promluvil, tiem by byl větší žalostí jejie srdce krájel. Potom vezřev na svatého Jana i vece: „Aj toť, matka
