potresktal z toho, ješto jsú byli u vieře pochybili. Deváté a posledně ukázal se apoštolóm na Olivetské hoře, odkadžto na nebesa vstúpil.
Nikodem také v svém Čtení popsal, že se jest Syn boží ukázal Jozefovi, neb když židé zvěděli, že Jozef na Pilátovi uprosil, aby tělo svaté, s kříže sejma, v svém vlastniem hrobě pochoval, kterýžto jest byl sobě připravil, z toho se židé rozhněvavše, Jozefa jali a tvrdě jeho zamkše, dveře zapečetili, chtiece jeho po hodech zahubiti. Tehdy Kristus, Spasitel náš, té noci svého vzkřiešenie přišed, ten duom, v němžto Jozef u vězení sedieše, na vše čtyři úhly vzhuoru pozdvihl a k němu všed, jeho tvář otřev poceloval a odtud jeho zdráva, pečetí nezrušiv, domuov přivedl. A také tomu chtie někteří světí, že se jest matce své, královně nebeské, najprvé ukázal toho dne. A tomu na znamenie římský kostel U svaté královny v Římě na Božie vzkřiešenie zvláštní slavnú službu činí.
Čtvrté a posledně slušie to věděti, kterak Spasitel, z mrtvých vstav, staré otce z předpeklé vyvedl. O tom popsal svatý Augustin v jednom kázaní a takto řka: „Jakžkoli Kristus, na kříži pně, duši pustil, tak ihned jeho duše s božstvím sjednaná u předpeklé sstúpila. To moci pekelné uzřevše, velmi se jeho užasly, počechu mezi sebú tázati neskladenú řečí zvukem, ale jakž duchu jest přirozeno rozumem, a takto řkúce: I kto jest a odkud jest tento tak světlý a tak hrozný ten vešken svět, jenžto nám dávno poddán byl, nikdy nám takového mrtvého neposielal? I kto jest to tak smělý, jenžto beze všeho strachu přišed, všecka naše bydla ohromil a netolik se nás nebojí, ale i jiné z našie moci zprošťuje? Aj toť, ti, ješto od dávních časóv, v naší moci věziec, vzdycháchu, ti se již nám nepoddadúce, námi hrdají, a ještě nám nadto hrozie. Toho se nám nikdy nedálo, by u nás tak pýchali mrtví a tak veseli byli jatí. I proč jste jeho sem přivedli? Ó, starosto náš pekelní, proč s to učinil, již jest tvá moc potuchla, neb když jsi zpuosobil, aby Kristus byl ukřižován, to již uzříš, co pro to škody mieti budeš. Po těch pekelných řečí hluciech mocí krále nebeského všecky se pekelné závory zlámaly a ihned množstvie převeliké otcuov svatých i jiných duší, před Hospodinem padše, radostným hlasem vecechu: Vítaj, náš milý Spasiteli, nedaj nám tuto déle ostati, ale rač nás, odtudto vyveda, při své svaté milosti ostaviti.“ Až dotudto jest svatého Augustina řeč. O tom také píše Nikodem v svém Čtení a tak řka, že dva syny Simeonova Karinus a Alencius jsta z mrtvých vstala a všedše do města Jeruzaléma, ukázala jsta se Kaifášovi a Nikodemovi, Jozefovi a Gamalielovi. A ta dva bratrance uzřevše, velmi sú se užasli a zakleli jsú je, aby jim pověděli, kterak se jest to stalo, že jsta z mrtvých vstala. Tehdy ona počechu vypravovati a řkúc:
