také pro některého svatého prosby uslyšenie. Najprvé dán jest některým dušém zvláštní očistec pro některé zaslúženie, aby spieše byly zproštěny.
Jakž se píše v knihách o Svatých otciech, že jedni svatého Teobalda rybáři, v létě loviece ryby, vytáhli kru ledu, mníce ryby. Proněžto se viece uradovali, než by množstvie rýb ulovili. A zvláště proto, že svatý Teobaldus, jich biskup, jednu horkú nemoc v svých nohách měl. Jemužto kru ledu dali darem jeho nemoci na polehčenie. A když jednú svatý Teobaldus tu kru ledu pod nohami držel, uslyšel jeden žalostivý hlas v tom ledu volajíc. Jehožto svatý Teobaldus když zaklel, aby jemu pověděl, co by ten hlas mienil, tehda jemu odpovědě ten hlas a řka: Jsem jedna duše, ješto v tomto ledu za své hřiechy očistec trpím. A byla bych toho očistce zproštěna, by ty, otče svatý, ve třidceti dnech třiceti mší za mě nepřestávaje spěl. Tehda svatý Teobaldus, poručiv se Bohu, počal ty mše pěti. A když již sedmnáctú mši slúžil, tehda diábelským návodem najmocnější lidé všeho města se spolu svadiece ztepú. To svatý biskup uslyšav, mešné rúcho s sebe svlekl, na rozvádku ihned šel, a tak toho dne mši zmeškal. A potom toho velmi poželev, opět se na počátek těch mší navrátil. A když dvacátú mši odčetl, tehda opět diáblovým navedením bude se všem zdáti, by veliké vojsko město oblehlo. Proněžto svatý biskup opět toho dne mši zmeškal. Tehda svatý biskup se zamútiv toho želel, že ta sirá duše toliko překážky má, opět počal ty mše pěti. A když již poslední mši slúžil, tehda všechno město i biskupuov duom hořeti počel. V tu dobu sluhy biskupovi běžiec počechu volati a řkúc: Otče svatý, náhle utec a neshoříš! Jimžto svatý Teobaldus vece: By pak všecko shořeti mělo, této mše nezmeškám. A jakž brzo tu mši odslúžil, tak ihned ten led se rozplul a ta duše šla do nebeského královstvie. A ten plamen jako obluda zmizal.
Některým také dušém na tomto světě, tu, kdež jsú shřešily, dán jest očistec na očištěnie toho, což sú provinily. Toho potvrzuje svatý Augustin a také o tom popsal svatý Řehoř a takto řka, že jest byl jeden bohobojný kněz a ten do jedné lázně v svuoj čas pro čistotu chodil. A kolikrátkoli do té lázně všel, vždy jednoho neznámého muže nalezl, jemužto zvláště slúžil. A když jednú do lázně šed, toho neznámého muže, jenž mu snažně slúžil, znamenav, jemu bochnec svacený za jeho službu dal. Tehda ten muž, truchle vzdechl, vece: Otče milý, proč mi tento svacený chléb dáváš? A já ho jiesti nemohu. A věz to, sluho boží, že sem někdy v této lázni hospodářem byl, ale pro mé těžké hřiechy, tu, kdež sem shřešil, tudiež očistec trpím. Proněžto tvé milosti prosím, tento bochnec chleba daj za mé hřiechy a za mú duši Hospodina popros. A toť tobě
