vždycky má pomoc;

on lékař můj, on lékařství,

jen když se čas jeho zastkví.

32 Ježíši, ty jsi cesta má,

vedoucí mne v život sama,

i brána; neb chtivým v nebe

nelze jinak než skrz tebe.

33 Jsi pravda též, kdo tvým věří

słovům, jde právě, kam měří;

podjat nemůže býť błudem,

protož my od tě nepůjdem.

34 Život jsi nám, tě kdož mají,

by pak mřeli, neumírají;

vzkřísíš je mocně všecky zas,

když tvůj zavzní velebný hłas.

35 Ježíši, perło má drahá,

jen má duše k tobě sahá;

co mám kde všecko, rád prodám,

za tě vše, sám sebe též dám.

36 Již však tě mám, tě již držím,

můj klénote, těť nestržím

ani směním; nemá ceny

miłost tvá u mne ni směny.

37 Tys můj ženich a já chot tvá,

budem my věčně jedno dva;

žádná věc łásky té naší

ani propast neuhasí. (Pís 8,7)

38 Také ji smrt nepřestřihne;

nýbrž teprv tu dostihne

plnosti své miłost náše,

když nás věčnost społu sváže.

39 Tu ty mne co pečet drahou

vezmeš na svou ruku pravou;

nýbrž vtłačíš na své srdce.

Ach, staň se, staň se již brzce. (Pís 8,6)

40 Toužím po tobě, tě však nyní

v očích nemám, vše mi stíní.

Ach, kéž, ustoupíc stínové,

pustí mne k hoře mirrové. (Pís 2,13 a 4,6)

41 A nežli pak budu k oným

připuštěna, k horám vonným,

na nichž Miłý rozkošně můj

má rozkošný věčně byt svůj.

42 Aspoň mi přejte těch flaší,

jimiž se má duše vłaží

a zas čerstvosti nabývá,

když v toužení svém umdlívá. (Pís 2,5)

43 Hodyť mi můj i zde strojí

miłý Chot a mne tím kojí,

hłas svůj zatím słyšeť že dá,

skrz mříži na mne vyhlédá. (Pís 2,4,8,9)