Popis pramene a představení památky

Elektronická edice byla provedena podle tisku z roku 1659, který je uložen pod signaturou FE III 45 neúpl. ve Strahovské knihovně (Knihopis K03710). Exemplář je dvanáctkového vydání a má téměř 780 stran. Od strany 457 je chybně paginován, neboť strany 455 a 456 jsou číslovány dvakrát. Kancionál je notovaný. Občasné marginální přípisky dobového písaře uvádějí alternativní nápěvové odkazy. Poškozené textové úseky byly v edici rekonstruovány podle exempláře se sign. 54 K 23.269, který je uložen v Národní knihovně (též dostupný on-line).

Kancionál představuje jedno z vrcholných děl exulantského baroka. Skládá se z předmluvy, rejstříků, parafrází žalmů Jiřího Strejce, „Přídavku žalmů Davidových“ a především ze čtyř písňových oddílů. Pro elektronické ediční zpracování byl zvolen „Zpěvů evanjelických díl druhý“, a to z následujících důvodů: Vybraný oddíl je rozsahově nejobsáhlejší, a představuje tak dostatečně velký ucelený vzorek textů. Tento oddíl je také obsahově nejzásadnější, protože se skládá z písní „o věcech v náboženství křesťanském podstatných, to jest o víře, lásce a naději svaté“. V neposlední řadě obsahuje jak Komenského autorské písně, tak i písně starší, čímž získává potenciál k možné identifikaci Komenského básnického jazyka a popsání jeho charakteristických rysů.

Komenského rukopis bratrského kancionálu vytiskl Nizozemec Christoffel Cunradus (Krištof Kunrád), který působil v Amsterdamu od roku 1650 (Voit 2006: 174). Tisk se nijak zvlášt neodlišuje od kvalitních tisků domácí produkce. K emendacím jsme přistupovali jen v nesporných případech, neboť jsme nenacházeli výraznější odchylky od očekávaného dobového jazykového stavu.

Edice celého Kancionálu dosud neexistuje, k dispozici máme pouze dva výbory: Duchovní písně od literárního vědce Antonína Škarky (1952) a notovaný Kancionál od muzikoložky Olgy Settari (1992). Oba výbory se zaměřily výhradně na Komenského autorské či překladové písně (Settari 1992: 387; Škarka 1952: 217). Tato elektronická edice druhého dílu „Zpěvů evanjelických“ obsahuje proto i některé písně, jež byly v uvedených edicích již zpracovány, jsou jimi: B V, C II, D II, D IV, D V, F XXI, F XXV, F XXVI, G V, G VII, G XII, G XVIII, H VII, I IX, I XV, K X, K XV, L V, L XV, M II, M VII, M IX, N VI, N VII, N IX, N X, N XI, N XII, O I, O II, O VI, O X, O XIV, O XV, P IV, P X, P XI.

Grafika a pravopis

V editovaném oddílu se nachází osm akrostichů (s. 269–271, 298–299, 439–440, 460–463, 522, 526–528, 534–535, 543–544) a jeden telestich (s. 269–270). V edici na ně upozorňujeme.

Nepřepisujeme symbol pro repetici <:/:> a vágní symbol <R°>, který někdy značí repetitio a jindy refrén. Příslušné pasáže ovšem komentujeme v dílčích poznámkách. Vypouštíme z textů symbol hvězdičky <*> (s. 379–382, 389–390, 410, 432), který plní funkci hudební značky, neboť upozorňuje na konec recitační prodlevy a počátek závěrečné figury. Dále vypouštíme symbol ukazovací ručičky, kterým jsou některé verše uvozeny. Výskyt symbolu vždy zmiňujeme v komentářích, neboť není uváděn nahodile. Někdy člení obsah písně na oddíly (např. s. 270), jindy upozorňuje na důležité pasáže (např. s. 277), odděluje nevlastní přímou řeč od nepřímé nebo uvozuje biblický citát či parafrázi (např. s. 296).

Římské číslice v odkazech na biblické citáty nahrazujeme číslicemi arabskými.

Biblické zkratky ponecháváme, ale pro lepší orientaci ke každé zkratce přidáváme komentář, v němž uvádíme podobu zkratky podle Staročeského slovníku (Havránek et al. 1968). Pokud je to možné, doplňujeme do komentářů také odkazy na konkrétní biblické verše. Občas se v prameni vyskytne litera <p> s diakritickým znaménkem, kterou chápeme jako zkratku a rozepisujeme ji dle významu jako slabiku pra nebo pře, např. <ṗgaté> přepisujeme jako přejaté (s. 341). Bez komentáře rozepisujeme obvyklé dobové zkratky, např. <ſpogė> jako spojen (s. 341).

Text je vytištěn tzv. bratrským pravopisem. V prameni se nachází dvojí znak pro literu <r>, tj. dobová podoba <:> (viz v prameni např. s. 308, ř. 1), kterou v edici neponecháváme, a dodnes užívaná podoba <r>. Nad některými literami <g> je vytištěna tečka, jež značí, že se daná litera nevyslovovala jako /j/, nýbrž jako /g/, např. <ġrunty> (s. 272) nebo <Auġust> (s. 311). Takovou literu přepisujeme písmenem g. Pramen obsahuje též písmeno <s̈>, např. <konás̈> (s. 269), které se nachází pouze na konci slov. Nahrazujeme ho literou š. V etymologicky odůvodněných případech přepisujeme <ú> jako literu ů, např. gen. pl. <Cechú> jako Cechů (s. 385) nebo <trúg> jako trůj (s. 435). V prameni se vyskytuje litera pro označení netvrdého <l> i tvrdého <ľ>. V edici obě litery ponecháváme, ovšem tzv. l s kličkou přepisujeme literou <ł>. K ponechání označování dvojího l nás vede tvrzení K. Kučery, podle něhož „je pravděpodobné (i vzhledem k rodnému nářečí Komenského), že Komenský sám ve výslovnosti dvojí l rozlišoval.“ (Kučera 1983: 17) Dále považujeme za relevantní, že v rodišti J. A. Komenského se dodnes výslovnost dvojího l v nářečích vyskytuje (Balhar et al. 2014: 41).

Propria transkribujeme dle dnešního pravopisného úzu. Apelativa, která v daném kontextu vyjadřují náboženskou úctu či teologickou jedinečnost, přepisujeme s majuskulí (více viz Šimandl et al. 2004): Beránek, Dennice, Dítě, Chot (sic!), Chrám, Kněz, Král, Nejvyšší, Otcové, Otec, Panna, Pastýř, Písmo, Slovo, Slunce, Soudce, Spasitel, Stvořitel, Světlo, Syn, Těšitel, Tvůrce, Utěšitel, Všemohoucí, Vykupitel. V přímém pojmenování píšeme s majuskulí také: Dar Boží, Láska, Oheň, Pomazání, Studnice, Voda. Nadpis <HOSPODIN TRVG> (s. 439) transkribujeme jako Hospodin trůj. Dvě majuskule za sebou na začátku prvních slok přepisujeme s jednou majuskulí a jednou minuskulí, např. <MY> jako My (s. 262).

Hranice slov upravujeme dle dnešního úzu, vyjma příslovečných spřežek, jejichž podoby ponecháváme dle pramene. Upravujeme <a neb> jako aneb, <aťbychom> jako ať bychom, <a wſſak> jako avšak, <y hned> jako ihned, <kde jaká> jako kdejaká, <nadewſſjm> jako nade vším, <na před> jako napřed, <O ſobách> jako osobách, <proto že> jako protože, <ſamo ſpaſitedlné> jako samospasitedlné, <skrzeněgžby> jako skrze nějž by, <tak že> jako takže, <to též> jako totéž, <v ſtaupił> jako vstoupił, <w tělen> a <w tělił> jako vtělen a vtělił, <wz ał> jako vzal, <w zhůru> jako vzhůru, <w zrůſt> jako vzrůst, <zač koli> jako začkoli, <z křikniž> jako zkřikniž, <zmrtwých> jako z mrtvých, <z neduživěła> jako zneduživěła, <zſłitowánj> jako z slitování; <z ſtaupił>, <z ſtup> a <z ſtupugjcý> jako zstoupil, zstup a zstupující. Ponecháváme <do wnitř> jako do vnitř, <na hoře> jako na hoře (tj. také ve významu „navrchu“), <na konec> jako na konec (tj. také ve významu „konečně“), <od ginad> jako od jinad, <po dnes> jako po dnes, <v prostřed> a <vprostředek> jako u prostřed a uprostředek, <v vnitř> jako u vnitř, <z dáwna> jako z dávna, <w brzce> jako v brzce, <z ceła> jako z ceła, <z hůru> a <z hůry> jako z hůru a z hůry (tj. také ve významu „shůry“), <z nowu> jako z novu, <z ſſelmile> jako z šelmile, <z wnitř> a <ze wnitř> jako z vnitř a ze vnitř.

Ponecháváme zkrácené tvary slovesa „být“ dle pramene, např. <gakos>, <taks>, <žes> jako jakos, taks, žes. Odchylujeme se tím od edičních zásad oddělení vývoje jazyka ÚJČ AV ČR, v. v. i., které doporučují transkripci v podobě jako s', tak s', že s', neboť v písňovém žánru považujeme takový zápis za zavádějící a porušující metrum.

Pod literami se občas vyskytují obloučky, které spojují několik slabik (např. s. 271 či 332). Takto označené slabiky se mají zpívat z metrických důvodů jako slabika jedna. A. Škarka ve své edici ony obloučky nepřepisuje, ale vkládá do poznámek heslo „ligatura“ a litery svázané obloučkem tiskne kurzivou a uzavírá je do závorek (Škarka 1952: 391). V této edici jsme zvolili řešení podobné. K odpovídajícím místům vkládáme komentář se slovem „ligatura“ a svázané slabiky příslušného slova klademe do závorek.

S ohledem na charakter edičního modulu a středněčeské textové banky v aplikaci Vokabulář webový transkribujeme interpunkci podle pravidel dnešního pravopisu, nikoli podle pravidel rytmicko-eufonických. Středníky ponecháváme častěji, než jsme v dnešní době zvyklí. Pro lepší srozumitelnost textu občas doplňujeme uvozovky, v případě nutnosti též přesouváme vykřičníky. Připouštíme, že naše distribuce čárek je interpretací, která by místy mohla mít i jiné řešení.

Hláskosloví

Ponecháváme podoby: běžały, obdržał, słyšał a usłyšała, zadržały, gen. pl. činov, indikativ može a nezmože, imperativ stoj. Uvedené formy jsme nalezli pouze ve starších písních, jejichž autorem není J. A. Komenský. Dále ponecháváme podoby chrámích, chtíli, napájín a napájína, odevříno, rozhříšení, zástupích.

Zachováváme formy maskulin nom. sg. smírcí, zástupcí a instr. sg. odpůrcím, zhoubcím, které vznikly kontaminací deklinačního typu substantiva „soudce“ a starého „sudí“ (Balhar et al. 2014: 50).

Jedenkrát jsme nalezli diftongizovanou podobu k večerou (s. 353). K dloužení koncového –u a následné diftongizaci pravděpodobně došlo v důsledku uvolnění vazby se substantivem „večer“ a počátku adverbializace (Balhar et al. 2016: 548).

Ponecháváme varianty známé ze staré češtiny: preč, rytěřovał, svěť (tj. „sviť“) a také podobu hřěby (s. 381), která je v 17. století již velmi archaická.

V instrumentálu singuláru se před slovem „pán“ vyskytuje pouze původní vokalizovaná podoba prepozice, tj. se Pánem (např. s. 296).

Označování vokalické délky a krátkosti se neodlišuje od označování vokalické kvantity v dobových domácích tiscích. Ponecháváme příznakovou délku v kořenech slov figúra, Jídáš, klátba, líbost, lístí, mrák, Nazarét, oméga, osídlo, plénky, plésat, sňátek, spís, téta, vládař, výsokost, zíma, zjítření, zůřivý, žál, žívot, dále v gen. sg. m. Bohá, vok. sg. m. Elí, nom. pl. m. muží, pastýří, akuz. pl. m. lidí, nom. sg. f. modlitbá, akuz. sg. f. vinicí, lok. sg. f. Trojicí, lok. sg. n. nebí, ve verbálních substantivech dojítí, králování, lkání, pozdvížení, rvání, spání, vjítí, vyjítí, v adjektivech oddáný, nedúživý, ptáčí, zemdléný, pronominech jí (akuz. sg.), náše, náší, tvojí, váše, všickní, numeraliích sedmí (lok.), tří (nom.), ve verbech v imperativu 2. os. (např. radújte se, smilúj se), v předponách 2. a 3. os. sg. nákloň, přídrží, příjmeš, v 3. os. sg. políla, přikváčí, 3. os. pl. prozpíváli, infinitivech křížovati, připojíti a adverbiech dokonále, doufánlivě, krátčeji, laskávě, míle, mnohém, nejprvé, nerád, nikdý, právě, veselé, vždýcky. Ponecháváme příznakovou krátkost v kořenech slov cirkev, čłanek, dešť, hlina, hřich, chlipnost, chvała, komurka, młaďátko, Pan, pastyř, pust, schrana, siła, stihati, šlepěj, zprava, žiła, dále v nom. pl. m. křesťane, lide, gen. pl. m. apoštołu, činov, klasu, zázraku, dat. pl. m. ústum, instr. sg. f. cirkvi, chtivosti, jasnosti, lži, moci, nemílosti, nespravedlnosti, péči, smrti, spravedlnosti, uctivosti, gen. pl. f. nepravosti, lok. pl. f. cestach, ve verbálních substantivech přikázaní, rozkázaní, adjektivech nesčislný, nevyłuvný, spořadaný, stałý, vyjadřený, pronominech sam, instr. sg. m. jim, jimž, nim, nimž, gen. sg. f. ji, naši, dat. sg. f. ji, dat. pl. nam, akuz. pl. nas, instr. pl. nami, v numeraliích patého, devaté, verbech v indikativu 2. a 3. os. sg. i pl. léceji, maji, stkvi a beře, muže, pujde, propujč, přemáhaš, račił, uvažil, zapletá, v předponě různých tvarů verba zustati, infinitivech dobyti, přibyti, uteci, vyliti, zabiti a nepřisahati, prokvitati, v přechodnících jsuc a jsuci, nekladuc, řkuc, umruc, viduc, adverbiech dołu, domu, zitra, zumyslně, konjunkci tudiž a partikuli pry.

Doplňujeme diakritickou čárku nad majuskuli <O> v interjekci ó. Dále doplňujeme diakritiku do rukopisných přípisků, v nichž kvantita není značena. Korelaci délky a krátkosti vokálů s délkou a krátkostí not (Škarka 1952) jsme nevypozorovali, např. nad instr. sg. f. lži je dlouhá nota (s. 394). Na základě editovaného materiálu nemůžeme potvrdit ani tvrzení S. Králíka (1970: 217), podle něhož se u Komenského velmi často vyskytuje krátkost v koncovkách dat. pl. m. a n. V editovaném textu jsme v těchto pozicích nalezli vždy délku, vyjma podoby <vſtum>. Příznakovou krátkost v koncovkách tvrdé adjektivní deklinace jsme ve shodě s K. Kučerou neponechávali, neboť se v materiálu vyskytovala pouze ojediněle.

A. Škarka píše, že J. A. Komenský občas skládal podle pravidel časomíry a poziční délku tvořil také zdvojením souhlásek (Škarka 1952: 391). Přebíráme ediční rozhodnutí A. Škarky a z metrických důvodů ponecháváme zdvojené souhlásky dd, nn, tt (více o poziční délce např. Hrabák 1978: 133). Přepisujeme <prowinněnj> jako provinnění, <raddoſtné> jako raddostné, <ſwattosti> a <ſwattý> jako svattosti a svattý, <vproſtranněnj> jako uprostrannění, <Złatto> jako złatto. Ponecháváme též zdvojené nn, které vzniklo připojením sufixu –nice nebo –ník, tj. přepisujeme <Dennice> jako Dennice, <Mannau> jako mannou, <winnjkům> jako vinníkům, <Zákonnjků> jako zákonníků.

Ponecháváme formy němecská, historicská, životčich, dále také podobu ušťknutí a asimilaci na počátku i předělu slov, např. stratili, š tělem, zbor.

Propria přepisujeme převážně dle dnešního úzu. Transkribujeme <Arymatye> jako Arimatie, <Gabryel> jako Gabriel, <Izaiás̈> jako Izaiáš, <Iana> jako Jana, <Manasſe> jako Manasse, <Matt.> jako Mat., <Meſyáſſe> jako Mesiáše, <Možjſſe> jako Možíše, <Symeon> jako Simeon, <Synai> jako Sinaj, <Syona> jako Siona.

Převážně dle dnešního úzu transkribujeme též apelativa, přepisujeme <Figůra> jako figúra, <Hallelujah> jako hallelujah, <Hyſtorya> jako historia, <Hosyanna> jako hosianna, <Kyryeleiſon> jako kyrieleison, <Nycenſké> jako nicenské, <Rabarbarum> jako rabarbarum, <tytul> jako titul, <Tryumf> jako triumf.

Literu <g> před vokály přední řady transkribujeme v propriích i apelativech písmenem j, tj. přepisujeme <Angelé> jako anjelé, <Egipta> jako Ejipta, <Ewangelických> jako evanjelických, <Gezukryſta> jako Jezukrista, <Gézy> jako Jézi, <Iůdy> jako Júdy, <Regente> jako rejente.

Zachováváme depalatalizované podoby bud, budmež, čeledenství, doved, hledtež, svet, ved, zvestováním. Ponecháváme podoby s depalatizovaným -d, -t v nom. sg. i-kmenových feminin zakončených původně na „-tь“, „-dь“, které se dle K. Kučery nalézají i v dalších textech J. A. Komenského (Kučera 1983: 41) a dodnes je známe z moravských nářečí (Balhar et al. 2016: 340): Chot, chut, obět, pamět, pečet, odpověd, výpověd.

Ponecháváme formy hore (s. 459), prijmiž (s. 376), věrili (s. 283), věrící (s. 287), věrím (s. 261), čímž se odlišujeme od edičního řešení A. Škarky i O. Settari, kteří tato slova transkribovali s fonémem /ř/. Považujeme uvedené formy za výsledky odlišného vývoje starého měkkého /r´/, jež „existovalo před předopatrovými samohláskami […] a za psl. skupinu rj.“ (Bělič 1972: 42) V Kancionálu by mohl výskyt takových podob souviset i s vlivem nářečí valašských přistěhovalců do uherskohradišťské oblasti, z níž J. A. Komenský pocházel (více viz Bělič 1972: 43). Uvedené formy se vyskytují pouze ve starších písních, jichž sice J. A. Komenský autorem není, ale pravděpodobně je editoval.

Tvarosloví

Substantivum koupel (s. 338) je v prameni mužského gramatického rodu. Tato varianta k podobě femininní byla dobově obvyklá. Akuzativ singuláru feminina vůdcí (s. 329), které bylo původně deklinováno podle ženských ja-kmenů, má tvar pravděpodobně podle měkké adjektivní deklinace. Jedenkrát se nachází numerale „nejeden“ v akuz. sg. m. v podobě nejedný (<negedny>, s. 471).

Třikrát se v editovaném oddíle vyskytuje genitivní duálový tvar věkoma (s. 266, 395, 490). Po jednom výskytu mají akuzativní duálové tvary noze (s. 385) a straně (s. 376). Tyto duálové tvary jsme nalezli pouze ve starších písních, jejichž autorem není J. A. Komenský.

Dvakrát se vyskytuje podoba Kristů (s. 404, 513), tj. jeden ze dvou možných dobových tvarů posesivního adjektiva. Dvakrát jsme nalezli komparativ krašší (s. 443, 500) od adjektiva „krásný“. Editovaný text obsahuje také dativní jmenné tvary čistu, skrovnu, tichu (s. 476), jejichž výskyt je dle K. Kučery v Komenského dílech běžný (Kučera 1983: 67).

Skladba

Syntax je ovlivněna charakterem písňového žánru. Slovosled je uzpůsobován rýmu či rytmu písně, a proto někdy znesnadňuje porozumění textu.

V prameni jsou občas užity složené slovesné tvary typu vzešło jest (s. 308), był zjevił (s. 317).

Lexikum

Slovní zásoba odpovídá žánru duchovní písně. Zajímavý je výskyt názvů různých bylin: ambre, elebor, ezule, muškum, rabarbarum (s. 462) a substantiva stařenci ve významu „staří lidé“ (s. 275). Uvedená slova jsme nalezli pouze ve starších písních, jejichž autorem není J. A. Komenský. V textu se dále vyskytují substantivní i adjektivní deminutiva, např. děťátko, chudičký, kvítíčko, maličký, místko, młaďátko (sic!), młádenček, tížka, zrnko. Deminutiva jsou distribuována rovnoměrně a vzhledem k rozsáhlosti editovaného textu mají malý počet výskytů. V textu proto nevznikají expresivně zabarvené úseky, známé například z duchovních písní Adama Michny z Otradovic.

Styl

Editovaný oddíl se skládá z duchovních písní i veršované prózy určené ke zpěvu. Umělecký básnický text v sobě snoubí dobově spisovné i nářeční výrazy. Starší písně (někdy s dobově archaickými prvky) se nepravidelně střídají s písněmi novými, zbásněnými J. A. Komenským.

Cizojazyčné pasáže

Německé texty jsme v souladu s německým edičním územ transliterovali (k ediční problematice německého textu viz např. Martínek 2012: 53–55).

Literatura

Balhar, Jan et al. (2014, 2016): Český jazykový atlas 4, 5. Vyd. 2., uprav. Praha: Academia. Dostupné také online z <http://cja.ujc.cas.cz> [2017-11-13].

Bělič, Jaromír (1972): Nástin české dialektologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

Havránek, Bohuslav et al. (1968): Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek. Praha: Academia.

Hrabák, Josef (1978): Úvod do teorie verše. Vyd. 6. Praha: SPN.

Králík, Stanislav (1970): Jan Amos Komenský a český jazyk. Naše řeč 53, č. 4–5, s. 215–227.

Kučera, Karel (1983): Jazyk českých spisů J. A. Komenského. Praha: Univerzita Karlova.

Martínek, František (2012): Jazyková stránka editovaného německého textu. In: Ďurčanský, M.; Rataj, T.; Votoupal, I. (eds.). Josef Merkl: Dějiny královského města Nymburka. Nymburk – Dolní Břežany: Město Nymburk – Scriptorium, s. 53–55.

Settari, Olga (ed.) (1992): Jan Amos Komenský: Kancionál. Praha: Kalich.

Šimandl, Josef et al. (2004): Jak zacházet s náboženskými výrazy: pravopis, výslovnost, tvary, význam. Praha: Academia.

Škarka, Antonín (ed.) (1952): Duchovní písně. Praha: Vyšehrad.

Vintr, Josef (1998). Zásady transkripce českých textů z barokní doby. Listy filologické 121, s. 341–346.

Voit, Petr (2006): Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. Praha: Libri ve spolupráci s Královskou kanonií premonstrátů na Strahově.