4 Protož tě vroucně prosím,
můj posvětiteli,
víry pravé v mém srdci
mocný štípiteli,
rozmnož ji i dále!
A nechť se nezmenšuje,
ale brž rozhojňuje
tvé ke cti a chvále.
5 A když pak víry svatté
jsou tyto vłastnosti,
že jsou s ní jako sňaté
dvě převzácné ctnosti,
láska a naděje;
jenž jsou křídełka její
a społu se vznášejí,
kdež se ti čest děje.
6 Obdař mne tedy, Pane,
i těmito ctnostmi,
ať, dokud mne zde stane,
šetřím jich s pilností
z srdce upřímého!
Předně miłujíc tebe,
potom tak jako sebe
bližního též svého.
7 Mrtvá ani pokrytská
nechť není víra má,
spící neb historicská,
ale bdící, živá,
hojnost dávající
ovoce výborného,
sprostně z srdce věrného
ve všem se mající.
8 Přitom i má naděje
nechť pevnou stáłostí
před tebou vždy se stkvěje
bez vší pochybnosti;
nekładuc doufání
v věcech pomíjejících
než věčně trvajících
a v tvém smiłování.
9 Rejente můj výborný,
braň a posilň mne sám,
byť libý neb odporný
vítr sem ani tam
mnou nemohł vikłati,
nýbrž ať v každé době
důvěřuji se tobě,
rač mi pomáhati.
10 Ovšem pak při łoučení
s duší těła mého,
Bože, dej posilnění,
słouhu utvrď svého
v přepevném doufání
k zásłuhám drahým Krista,
byť duše má hned z místa
šła v věčné plésání.
11 Když se pak bude blížiť
mých dnů dokonání,
tu nejvíc mi dej cítiť
to pevné doufání,
bych, dokud jest v těle
má jediná dušička,
jenž jest tvá hołubička,
mohł zkřiknouti směle:
12 „Aj, hle, sem boj výborný
šťastně dobojovał,
běh, často dosť odporný,
vítězně dokonał!
Víru živou k tomu
svému Bohu zachovał,
protož duši, kterouž dał,
posíłám mu domu.“
13 Jižť mi zatím słožena
koruna słavnosti,
jíž mi (věřím pevně) dá
Soudce spravedlnosti;
