2 Jáť sem był v ďábełské moci,

smrt mne již była jała;

hřích mne můj hryzł dnem i nocí,

v němž mne matka počała.

Čím dále tím hůře było,

tak se złého namnožiło,

rady nebyło žádné.

3 Darmo na mé skutky było

dobré se bezpečiti;

marné lidské mysli miło

soudům Božím příčiti.

Propast bezedná mne była

odevšad již obklíčiła,

hospodu strojíc v pekle.

4 Tu se Bohu slitovało

mé převeliké bídy,

otcovské pohybovało

jím srdce bez pobídy;

protož se sám v to vłožiti

ráčił, byť vynałožiti,

cokoli na to přišło.

5 K Synu svému řekł: „Rychłého,

aj, čas jest slitování,

jdi, koruno srdce mého,

ujmi se bídných łkání.

Z svazku hřícha je vydobuď

a smrti jejich jedem buď,

ať mohou žívi býti.“

6 Syn, Otce posłušný cele,

ke mně na zemi přišeł,

słoživ se v panenském těle,

můj bratr odtud vyšeł

v přeponíženém způsobu,

nezřejmou nesa osobu

ďábła k skradení złého.

7 „Drž se mne,“ řekł mi můj Pán,

„již uzříš, co se stane;

dám za tebe já sebe sám,

již při społečnou máme,

neb jsi ty můj a já jsem tvůj,

jen doufánlivě při mně stůj,

žádný nás nerozłoučí.

8 Vylejeť mi nepřítel sic

krev a život mi skrátí,

mně však to neuškodí nic

a tobě život vrátí.

Nebo smrt tvou smrt sehłtí má

a hříchy tvé má nevina;

toť bude spasení tvé,

9 kteréž zřídě, zase v nebe

k Otci se vrátím svému,

abych zastupovał tebe

ve všem k dobrému tvému;

odkudž Ducha Těšitele

pošli, pravdy učitele,

vůdci cestami mými.

10 Co sem já činił a učił

na světě Bohu k słávě,

to vše tobě sem poručił,

čiň a uč témuž právě;

lidských pak nálezků se střež,

jimiž pravda hyne, to věz.

Výstrahu tu měj sobě.“