v řádu své spravedlnosti,

někdy smutíš,

těło nutíš

k Zákona posłušnosti.

11 Neb ač na mne časem také

nepřáteły dopouštíš,

též i strasti všelijaké,

však v ničemž neopouštíš,

jižť sem toho

zkusił mnoho,

zkusił bez omylnosti,

tvá že zpráva

vytrestává

nás sobě k své líbosti.

12 Tváť umí ruka švihati,

když toho potřebu znáš;

též umí i objímati,

neb srdce otcovské máš;

protož sobě

k vůli tobě

státi sem já umínił

myslí mírnou,

stáłou, věrnou;

dejž, bych se neuchýlił.

13 Však když sem v úzkostech bývał,

kam, nevěda, se díti,

jen tebe srdcem sem vzývał,

hneds mi pomocník býti

ráčił cele,

protož směle,

Otče můj, v tebe doufám,

mne sobě měj,

děj se co děj,

jáť v naději nezoufám.

14 Ty mne vždy po cestách svých veď,

můj Bože z vysokosti,

mé činy Duchem svým sám řeď,

mé i všecky vnitřnosti;

své dle rady

proveď všady,

słouhu vyvoleného

až do nebe,

kdež by tebe

ctił věčně, Boha svého.

15 Má duše, svého Pána chvał,

vzdávej mu děkování,

péči všecku naň již uval,

v něm słož cełé doufání;

coť při tobě

začał sobě

k słávě své velebnosti,

on vyvede,

tě přivede

k světłu věčné jasnosti.

M VIII O každodenních i tajných dobrodiních. (Notou písně: C XIV)

[1]text doplněný editorem[1470]V prameni není obsaženo. Dobrodiní Boha Otce nebeského

vizme, kteréž činí dne každého,

z pouhé miłosti své duchu i těłu

dávaje hojnou potřebu.

2 Ducha věrou, láskou svatou naplňuje,

v naději miłosti své zdržuje;

spravedlnost k Bohu i k blížním činiti

dává, pro ní se zapříti,

3 złé smysły i žádosti v sobě mrtviti,

z hříchů ráčí divně vyvoditi,

pro viny a hříchy nás zarmucuje,

ku pokání vždy vzbuzuje.

4 Aj, toť vše činí mocí Ducha svatého,

působitele rodu nového,