2 O čemž tobě, Bože, nyní

můj chce jazyk zpívati,

tvá přemnohá dobrodiní

s vděčností vyznávati.

Nebs mi toho

činił mnoho,

což důvodem tvé łásky

było při mně,

což upřímně

hłásať chci z každé částky.

3 V své ty radě, ach, přetajné,

nežli svět załožen był,

v zásłuze Kristově hojné

mnes k spasení oblíbił.

Mé pak jméno,

byť změněno

nebyło, cožs uvažił,

v knihy živých

zvolených svých

vepsatis míle ráčił.

4 Potoms pro mne a své tvory

svět překrásný postavě,

k časnému pobytí zemi

a nebe k věčné słávě

sličně stvořił

a v nich słožił

hojnost drahých rozkoší,

aby jimi

mé s jinými

pásł těło i duši.

5 Však štědrého opatření

že zle uživu, věda,

od zůřivosti zdráždění

by mi nebyło běda,

za mne svého

přemiłého

Synas vydati ráčił

a pro něho

v smrti jeho

zas mi život navrátił.

6 Když pak ułožený čas můj

mého na svět vyjíti

přišeł, tu ty mne trupel svůj

svou ráčiłs mocí slíti.

Oudy těła

plně z ceła

sformovav mne, věrnými

hned rodiči

k jejich péči

opatřiłs přemiłými.

7 Z matky pak života mocí

byv tvou vyveden věčnou

k světłu po té smutné noci,

vynikna směnou vděčnou,

hned v té době

zase tobě

tvé do klína miłosti

jsem uvržen,

kdež jest stvrzen

křtem úsudek věčnosti.

8 Jehožs mi též potom v brzce

ráčił i výpis dáti,

víru v Krista pravou v srdce

když si mi ráčił vsáti

a vnitř sobě,

mne ozdobě,

utvrdil u vůli ctné,

bych tvým býti,

tebe ctíti

toužil na časy věčné.

9 Ač pak koli tytýž klesám,

prach jsa a popeł bídný,

však ty pozdvihuješ mne sám,

mé jsa mdłobě pomocný,

hříchy snímáš,

špinu smýváš

krví Syna přemiłého,

cožs mi svědčił

i spečetił

často svátostí jeho.

10 Jsem tedy, Bože, tvůj vłastní,

kdož mne tebe odsoudí?

Oddán jsa tobě, jsem šťastný,

žádnýť mne nezarmoutí;

krom jen ty sám,

aby był znám