a i v úžast vstúpi. A protož by pomlčenie, aniž bieše kto mezi nimi, ješto by směl co promluviti.
Pak Troilus, najmlazší z synuov, vida, ani všickni mlčie, jsúce otrápeni velikú žalostí, tuto řeč propovědě a řka: „Ó, mužie urození a velmi udatenstvím obdaření, proč se mútíte pro řeč jednoho kněze nesmělého? Však viete, že jest zvláštnie zvláštnost kněžská vystřiehati se válek i vojen, jimžto sama nesmělost velí milovati rozkoš a v samé sytosti jiedla a pitie radovati se. I kto jest ten múdrý, by věřil, aby mohl kto přezvěděti budúcie věci bohuov. Neslušieť múdrému takovým pověstem věřiti, poňavadž pocházejí z lehkosti bláznovské. Nechajž se béře Elenus, jest li strachem poražen, do chrámuov božských a dopustí, ať ti, ješto bohóm oběti činie, udatně za něho bojují. I co, milý králi i vy jiní, pro slova jeho se mútíte marná? Kaž lodie připraviti a rytieřóm hotovu býti na cestu vojenskú, poňavadž neslušie nám déle škod, bezprávie i hanby trpěti bez pomsty spravedlivé.“ A to pověděv Troilus, umlče; jehožto udatnost a chtivost pochválichu ti, kteříž při tom stáchu.
A tak přikázaním královým přestachu rady. I jide král k stolóm již připraveným hojností jiedla i pitie. A když by po obědě, sěde král na své stolici, v svých úmyslech trvaje, a aby vskutku byly dovedeny, a o to velmi pilně mysléše. I zavola synóv svých Parida a Deifeba k sobě a zjevně jima poručí, aby jeli do uherské vlasti na rychlost a aby odtud přivedli rytieřstva udatného valné množstvie, s nimiž by táhli do země řečské. A ihned král toho dne vypravi je na tu cestu do Uher. A tak Paris a Deifebus, požehnavše krále, odjědešta.
Pak den druhý král Priamus, povolav měšťan trojánských, mluvi k nim a řka: „Moji milí a věrní měšťané, dostiť jest oznámeno vám, kterak velikými škodami nenabytými, bezprávím i hanbami od těch Řekuov jsme trápeni, aniž jest na tom dosti, že jsme to vše od nich trpěli, ale že jsme v pověst a v posměch všem cizím krajóm i lidem dáni. Anižť mé milé sestry Exiony hanebné obývanie u nich opustí, abych mejm žádostiem u nich ku pomstě dal odpočinutie, poňavadž mám, pamatuje[na ni]text doplněný editorem, ustavičnú žalost. A viete, věrní a milí měšťané, žeť sem opatrného muže Antenora slal do země řečské, a ten nenie uslyšán v podobných mých žádostech, ale vražedlně uhaněn jest. I odvojila mi se jest má žalost, ale želením mají takové rány léčeny býti, jimžto masti lékové neprospievají. Protož uložil sem Parida, syna svého, s vojskem velikým rytieřstva udatného do Řekóv vyslati, aby na vrahy naše připadnúce, škodami je trápili nelítostivě, zdali by kterú ušlechtilú ženu odtud unesl a ji do města našeho přinesl, za niž bych mohl s přiezní bohuov
