Než jedinéť toto k tvé paměti, milý králi, přivodím, aby této vojny našie netoliko srozuměli počátku svú opatrností, ale i prostředku i skonánie, nebť nenie múdré rady, kdež se nepatří, kterak má válku začieti, ale viece, kterak ji má skonati a co z nie muož vyjíti. Nebo co platno jest někomu něco chvalně začieti, jehož by dobře nemohl dokonati. A tak bylo by druhdy lépe nepočínati těch věcí, kteréž mají mylné skonánie a často se k horšiemu chýlé, nežli počnúc, pro zlé dovedenie neb skonánie počátku pykati škodně. A tatoť slova, milý králi, proto mluvím, ať by pomsty náruživá chtivost dospělé radě nepřekážela. Vieš, otče najmilejší, že dva diely světa bydlitedlného jsta Řekóm mocně poddána, totiž Afrika a Europa, a kterak množstvie mají rytieřstva veliké a znamenitě slovútným udatenstvím ohlášené a kterak hojná sbožie držie. A jakžkolivěk všecka Azia od moře středmého až do vzchodu slunečného jest rozprostřěna, však nemá také mohutnosti jakožto vlasti Řekóm poddané, neb ač Azia má převeliké množstvie lidu, však nejsú tak zvyklí v práci rytieřské jakožto vlasti řečské. A protož to nám má býti za jisté bez omyla, počneme li s mocnějšími sebe váleti, abychom mohli k miestu přivésti, jehož žádáme. Stav a bydlo naše, tak velikým pokojem uklizené a tak velikého štěstie hojností ozdobené, žádáme zbúřiti a z utěšeného odpočívanie ku práci žalostivé našich osob přistúpiti. Zajisté Exiona nemáť tak draho vyplacována býti, abychom my všickni aneb z nás lepší měli býti jí za odměnu. A protož nenieť nepodobné příhodu Exiony zavřenýma očima přezřieti, kterážto již toliko let trpěla jest bezprávie a snad ji smrt skuoro s tohoto světa vezme. Aniž se domnievaj, milý otče, bych tyto řeči mluvil s bázní války neb nesmělostí, ale že se lekám, by zlé příhody případ tvé slávy i našie neponížil. Protož nerad bych k takové věci pospiešil, skrze nižto takové příhody pocházejí, neb dopuštěno jest i slušné zdravú radú odvésti, aby nebylo počínáno, jehož by skonánie potom mušeli želeti.“ A po těch sloviech opatrný Hektor a udatný umlče a sěde.
Ale Paris, bratr Hektoróv, té jeho řeči pilně pozorovav, takto promluvi: „Najmilejší králi a otče, rač slyšeti o skonání šťastném. Ktož z nás duovodně muož se lekati, ač proti našim vrahuom válku puočneme? I zdali nenie nás tolik udatných a tolik mocných, tolik bohatých a tak v mocném a tvrdém městě usazených? I kto duovodně muož se domnievati, bychom my, jsúce tak bezpečně a šťastně sjednáni, i mohli býti kejm zamúceni? Protož staň se směle, najmilejší pane otče, což tebú pověděno jest, ať budú vyslány lodie plné rytieřstva na záhubu hanebných Řekuov, kteřížto nás i naše
